Dcera cizinky

Kapitola 34: Karkarov

Zpáteční cesta do hradu se neobešla bez tichého mumlání studentů. Kdejaký student se snažil zahlédnout slavného Chytače, jež spolu se svými spolužáky kráčel do hradu. Hope zaslechla dívky z šestého ročníku, jak se dohadují, jestli se jim onen mladík podepíše rtěnkou. Nechápavě nad tím pokroutila hlavou. "Vždyť je to jen kluk." poznamenala. "Přesně tak. Jen obyčejný hráč Famfrpálu. Akorát jsem to říkala Ronovi." přidala se k brunetce Hermiona. "Je pravda, že máme v Bradavicích hezčí kluky." uznala Angelina. "Například?" povytáhla obočí Alice. Angelina okamžitě zrudla. Nic však neřekla. "To snad není možné! Já s sebou nemám jediný brk." zděsil se Ron. Hermiona protočila očima a Hope byla ráda, že není jediná, kdo z příjezdu Viktora Kruma není zrovna nadšený. Proč taky? Byl to kluk jako každý jiný.

Alespoň pro drobnou brunetku. Každý z nás má svého hrdinu, svůj vzor, někoho, komu se chce podobat. Pro mnoho mladých lidí, zvláště pak ty, jež milovali Famfrpál, byl právě tímhle onen Bulharský Chytač. Jenže nemůžeme být všichni stejní. Existuje různá přirovnání. Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Nesmíme však ale zapomínat na: Protiklady se přitahují. Jak bychom pak na světě mohli najít svůj stín, svůj odraz v zrcadle, kdyby všichni byli stejní jako my?

Ve Velké síni se Hope ve společnosti svých třech kamarádek usadila k Nebelvírskému stolu. Pohledem vyhledala Hermionu, která pozorovala Krásnohůlské studenty, kteří se usadili ke stolu Havraspáru. Někteří z nich se stále ještě třásli. Kdosi šťouchl drobnou dívku do ramene. Překvapeně pohlédla na místo po své levé ruce, jež bylo do té chvíle ještě prázdné. "Co chceš?" zeptala se otráveně. "Odkud ho znáš?" šeptl zrzavý chlapec. "Koho?" nechápala Hope. "Karkarova." "Koho?" zopakovala brunetka svou otázku. "To je ředitel Kruvalu, ne?" vložila se do toho Katie, jež seděla vedle Hope z druhé strany. "přesně tak, Bellová." přikývl zrzek. "Jak tě napadlo, že bych ho měla znát?" svraštila Hope obočí. "Zvláštně si na něj koukala." "To je možný. Nezdá se mi, ale neznám ho." "No, mám dojem, že on zná tebe." kývl chlapec ke stolu, kde seděli profesoři. Zmíněný ředitel upíral své chladné oči, ve kterých se nyní odráželo mnohem víc. Dívka byla schopná rozpoznat obavy, zmatení, strach, nenávist a odpor. Nikdy se na ní nikdo nedíval tak ošklivým způsobem. Ona mu pohled oplácela. Neměla z toho dobrý pocit. Nikdy nepocítila takovou nenávist. Oči odvrátila až ve chvíli, kdy do ní zrzavý chlapec znovu drknul.

Hope pohlédla do jeho očí a rázem se cítila líp. Přesto, že jí dvojčata vždy trápila a ona je neměla zrovna vlásce, v jejich pohledu bylo cosi, co ji donutilo se usmát přesto, že se usmívat nechtěla. "Vážně ho neznáš?" "Ne." odpověděla brunetka pevně. "Ale asi máš pravdu." "Jak to myslíš?" nechápala Katie. "On musí znát mě. Viděli jste to? Takhle se člověk kouká jen na největšího nepřítele..." vysvětlila a zavrtěla hlavou. "Možná si to jen namlouvám..." "Ne, Hope. Nic si nenamlouváš. Ten chlap je divnej a to, jak na tebe zíral a stále zírá, je ještě divnější." souhlasil s dívkou zrzek. To Hope na klidu moc nepřidalo. Nebyla si vědoma toho, že by muže někdy dřív viděla. Jak se ale zdálo, on musel vidět ji.

_______________________________________

Dneska mám školu až do osmi, takže nevím, jestli ještě něco stihnu napsat. Snad jo. 😶

Každopádně do večera můžete posílat otázky do Charakter asku. 🙃

💋🤗💖