Dcera cizinky

Kapitola 17: Prefekti

"Musím se převléknout." vzpomněla si dívka, zatáhla závěsy a už z kufru vytahovala uniformu. "Blázníš?" podivila se se smíchem Alice a Angelina se k ní okamžitě přidala. Katie se však podivně usmívala. "Alice? Tobě nepřišel žádný odznak, že ne?" Brunetka se kousla do rtu. "Ne odpověděla jí její kamarádka." Proč by taky měl? Kapitánka týmu budu jen těžko a Prefektka..." zarazila, načež s přimhouřenými víčky pohlédla na Hope. "Co si nám neřekla?" zeptala se. Dívka si povzdychla. Když už byla oblečená, postavila se tak, aby na ní všechny tři dívky dobře viděly. "Nespletla jsem se." usmála se spokojeně Katie, při pohledu na lesknoucí se odznak na dívčině hrudi. "Bohužel." vydechla Hope a zamířila ke dveřím. "Ne, že tu budete dělat bordel." pohrozila svým kamarádkám prstem a než se dívky nadály, byla pryč.

Poté, co skončila schůzka v kupé Prefektů, zamířila brunetka na obhlídku vagónů s úmyslem, zastavit se za svými kamarádkami. Kdyby po cestě potkala čarodějku s vozíkem, vůbec by jí to nevadilo. Měla chuť na čokoládovou žabku. "Hope." doběhl jí chlapec s vlasy tmavými jako uhel. "Nathane, děje se něco?" zeptala se chlapce překvapeně. "Jen, když jsme oba ti Prefekti, možná bychom měli jít spolu." vysoukal ze sebe chlapec nejistě. Brunetka se na něj povzbudivě usmála. Ze všech Nebelvírů, se kterými se kdy dívka bavila, byl Nathan asi nejvíc nesmělý. Byl paličatý a poměrně chytrý, jenže až příliš často dbal na názory ostatních a kvůli tomu si spousta lidí myslela, že nemá svůj vlastní názor, což byla naprostá hloupost. Vědělo to však jen pár lidí a Hope byla ráda, že je jednou z nich.

Společně procházeli vagónem, až dorazili ke kupé, ze kterého se ozýval hrozný řev. Už podle hlasů bylo dívce jasné, kdo se uvnitř nachází. Dělala raději, jakože nic a chtěla pokračovat v cestě, když ji zastavila Nathanova ruka, jež ji chytila za rameno. "Je to nutné?" "Jsme Prefekti." odpověděl chlapec nechápavě. Hope se tedy zhluboka nadechla. Počkala, až chlapec otevře dveře a za jeho zády vstoupila do kupé, kde se nenacházela pouze dvojčata, ale i jejich nejlepší kamarád Lee Jordan. "Hope! Já si říkal, kdy přijdeš!" ozvalo se jedno z dvojčat. "Už jsme ti chyběli?" přidalo se druhé. "Že se vůbec ptáš, Georgi." "Máš pravdu. My chybíme každému." Zatímco Lee se snažil zachovat si klidnou tvář, Nathan hleděl z jednoho chlapce na druhého. Jistě, všichni znali dvojčata. Nikdo však nebyl připravený ocitnout se přímo u toho, když někoho začala pošťuchovat. Jeden pak neví, jak má reagovat.

Drobná dívka však jen protočila očima. "Děláte hrozný kravál." "Ty sis všimla?" zamrkal na ní zrzek, o němž si dívka myslela, že by se mohlo jednat o Freda. "Ne, nevšimla. Ono vás je slyšet hned, jak člověk vleze do tohoto vagónu, ale ne, neslyšela jsem vás. Já jsem totiž hluchá." uchechtla se. "Občas si to taky myslím." přikývl jeden ze zrzků. "Zvlášť, když tě ve škole potkáme a voláme na tebe." "Hluchota je nepříjemná věc." pokýval hlavou s ušklebkem jeden ze zrzků. "Hluchota?" ušklíbla se Hope. "Tomu se říká ignorace, Frede." Zrzek na ní ukřivděně pohlédl. "Já jsem George." "A není to jedno?" opáčila brunetka. Chlapci si zároveň založili ruce na prsou a nasadili ublížené výrazy. V tu chvíli Hope věděla, že má vyhráno. Se spokojeným úsměvem vyšla z kupé. Nathan ji poněkud zaskočeně následoval. Zavřeli za sebou dveře a chvilku čekali, jestli se z kupé neozve nějaký hluk. Nestalo se tak. Přesně, jak si dívka myslela. Dokud byli uražení, byli relativně v klidu. Alespoň na chvíli. Pomyslela si dívka a společně se svým spolužákem pokračovala na konec vagónu, kde zahlédla čarodějku s vozíkem.