Dcera cizinky

Kapitola 100: Zapomenout

Bradavický expres se zaskřípěním zastavil na nástupišti. Okamžitě se z něj začaly hrnout stovky studentů, mezi nimiž byla i šestnáctiletá brunetka, jež v jedné ruce nesla svůj kufr a v druhé klec s kocourkem, jež nespokojeně mňoukal. Jen, co se její nohy dotkly nástupiště, spatřila hnědovlasou ženu v úplé černé sukni a bílé halence. Její oříškové oči se rozzářily, když si všimla, že její dcerka už vystoupila. "Mami!" vyjekla dívka a k drobné ženě se rozběhla. Kufr a klec odložila na zem těsně před tím, než se své matce vrhla kolem krku. Chyběla jí. Strašně moc. Přes všechna tajemství, jež před ní měla, ji měla neskutečně moc ráda.

Než se nadála, už se nenacházela na nádraží, nýbrž v domě, ve kterém vyrostla. "Půjdu si vybalit a potom se můžeme podívat na nějaký film." usmála se na Eleanor a zamířila ke schodům. Žena ji však chytila za ruku a donutila zastavit. "Nemá cenu si vybalovat, miláčku." "Jak to myslíš?" nechápala dívka. "Vyskytly se jisté okolnosti..." "Jaké okolnosti?" dívka tušila, kam tím žena míří. Poměrně rychle se jí zmocňovala zlost. Nechtěla strávit prázdniny nikde jinde. Chtěla být doma. "Sirius měl vystopovat jednoho Smrtijeda a už nějakou dobu se neozval. Posílají za ním Jamese. Je ale potřeba, aby s ním byl někdo, kdo se vyzná v léčení. Navíc mám největší šanci ze všech ho najít a ty to víš." "Ale přeci nebudeš riskovat svůj život, vždyť..." "Miláčku, už jednou jsem ztratila někoho ze svých přátel..." "Myslíš Roxanne Druelovou? Dívku, po níž si mě pojmenovala?" zeptala se dívka chladně.

Eleanor ztuhla. S obavami pohlédla do dívčiných očí. "Kdo ti to řekl?" "Nikdo mi nic říkat nemusel. Jsem jasnovidka jako ty, vzpomínáš?" Teď to byla Eleanor, koho začal ovládat vztek. "Mluvily jsme o tom, Hope! Žádné vidiny, pokud to není skutečně nutné!" "A co sny a spontánní vidiny? Hm? Co s nimi mám jako dělat?! Jestli máš nějakou radu, mami, tak sem s tím, protože já začínám být zoufalá!" zvýšila Hope hlas. "Vidím věci, které vidět nechci. Viděla jsem, jak jsi trpěla. Viděla jsem tu holku umřít, mami! Myslíš si, že jsem to chtěla vidět?!" "Miláčku..." to bylo to jediné, na co se žena zmohla. "Ne." Hope se vytrhla se své matce a zamířila ke schodům.

"Chtěla jsem ti to říct!" křikla na ni žena. Brunetka se zastavila. "Kdy si mi to chtěla říct?!" rozkřikla se. "Až budeš starší." dostala ze sebe žena zlomeně. "Je mi šestnáct, mami! To si jako chtěla čekat, až mi bude padesát?!" "Nebyla jsi připravená..." "Já?" uchechtla se smutně dívka. "Já nebo ty?" naposledy pohlédla na ženu, jež ji vychovala a se slzami vzteku stékájících po jejích tvářích, se rozběhla po schodech nahoru.

_______________________________________

Občas si už začínám myslet, že umím psát, a pak přijde poslední kapitola příběhu a mně dojdou slova. 😶

Možná je to tím, že nedokážu najít ta, která by dostatečně vyjádřila, jak moc jsem vám všem vděčná. 🙂

Od října/listopadu vydávám tak často, jak jen to jde, příběh Eleanor a nyní i její dcery Hope. Každá z nich si prochází nějakým svým vlastním bojem stejně, jako jejich přátelé. A o tom to celé je, no ne? Stejně jako hrdinové z mých (i jiných) příběhů, si každý z nás čas od času prochází nějakým těžším obdobím. Často čteme proto, abychom se odreagovali od svých problémů. Příběhy, knihy, ale i filmy, nám dodávají naději, že stejně jako jejich hrdinové, tak i my, překonáme překážky, jež nám život postavil do cesty. Knihy mají inspirovat, povzbuzovat, obohacovat nebo prostě jen nabízet únik z reality. Upřímně doufám, že alespoň něco z toho vám poskytly i mé příběhy. 🙃😜

Doufám, že se mnou zůstanete až do konce, protože Dcera Cizinky rozhodně ještě neřekla poslední slovo. 😛

Snad se brzy setkáme u dalšího příběhu.

Děkujeme❣️

MichaellkaB a Dcera Cizinky.

💋🤗💖