Dcera cizinky

Kapitola 33: Hosté

"Ber to pozitivně. Alespoň budeme končit dřív." zazubila se na drobnou brunetku černovláska. "To nemění nic na tom, že je kvůli jejich příjezdu všechno vzhůru nohama. Támhle se myje podlaha, támhle se leští. Tam nešlapej, je to umytý! Řekněte studentům, aby touto chodbou nechodili. Pan Fich tam leští brnění. Mohlo by na někoho spadnou. Vždyť to se stává pořád!" vyjekla nechápavě Hope. "Ale ne, oni přijedou studenti z jiným škol a my si z nich máme jako sednou na zadek?" uchechtla se. "To tak." Katie se zasmála a poplácala dívku povzbudivě po zádech. "Až odjedou, vrátí se všechno zase do starých kolejí, uvidíš." chlácholila ji. "Já vím, jen si nejsem jistá, že takovýhle blázinec vydržím celý rok."

Celý den byla většina studentů v očekávání. Drobná brunetka z očekávaného přijedu Krásnohůlských a Kruvalských studentů moc nadšená nebyla. Společně s profesory musela totiž dbát na to, aby se všichni chovali slušně. A jak už to tak bývá, nešlo to zrovna tak, jak si přála. Dvojčata tropila víc hloupostí než obvykle a Nathan který se je snažil krotit, skončil a hábitem posetým barevnými puntíky. Hope byla vděčná, když vyučování skončila a ona se alespoň na pár minut dostala do svého pokoje. Zde si odložila školní tašku a společně se svými kamarádkami sešla do vstupní síně.

Ředitelé kolejí dohlíželi na to, aby se studenti seřadili. "Narovnejte si tu čapku, pane Wealeyi." vyzvala profesorka McGonagallová nejmladšího se zrzavých bratrů. "A vy, slečno Lupinová, se koukejte tvářit alespoň trochu vesele." Od tebe to sedí. Poznamela Hope v duchu při pohledu na přísný výraz ředitelky Nebelvírské koleje. "Pojďte za mnou." vybídla Minerva své studenty. "První ročník vepředu... Pane Wealeyi, nestrkejte pana Jordana." okřikla jedno z dvojčat.

Sešli po předním schodišti a seřadili se před hradem. Byl jasný večer, nad Zapovězeným lesem bledý měsíc. Hope stála mezi Katie a Alice v páté řadě. Slyšela, jak si Ron povídá s Hermionou. Stáli po boku Harryho v řadě před ní. Rona zajímalo, jak se do Bradavic hosté dostanou. Drobné dívce to bylo naprosto ukradené. Na tom přeci nezáleží, no ne? Patřila k menšině studentů, které soutěž nijak nenadchla. Pouze se modlila, aby nesoutěžil někdo, koho znala. Naštěstí neznala moc plnoletých studentů. Přesto se jí však nelíbilo, že by někdo přišel k úrazu.

Ze zadní řady se ozval hlas profesora Brumbála. "Výtečně! Pokid se ošklivě nepletu, delegace z Krásnohůlek se blíží!" Měl pravdu. Nad Zapovězeným lesem mohli studenti zahlédnout cosi, co, podle mladších studentů, připomínalo draka nebo létající dům. Když se objekt dostatečně přiblížil, rozpoznali šmolkovitě modrý kočár tažený tuctem plavých koní s bílou hřívou. Každý kůň byl velký jako slon. Hope musela uznat, že se jednalo o minimálně úchvatný pohled.

Jen co kočár přistál, už se otevřely dveře. Z kočáru nejprve vyskočil chlapec oblečený ve světle modrém hábitu. Připravil zlaté schůdky, po nichž už za okamžik sestoupila ohromující žena s olivovou pletí, sličnou tváří a velkýma, černýma očima. Byla celá zahalená do černého saténu. Všechny oči se upíraly na ní. Nebylo divu. Hope nebyla jediná, kdo nikdy neviděl někoho tak vysokého, jako byla ona. Vlastně ano. Hagrid mohl zhruba stejně tak vysoký.

Brumbál začal tleskat a studenti se k němu přidali. Žena, jež ředitel oslovil, jako madame Maxim, se s ním šla přivítat. Drobná brunetka soustředila veškerou svou pozornost na kočár, z něhož vystupovali Krásnohůlští studenti. Všichni byli oblečeni ve světle modrých hábitech. Všichni se klepali zimou. Mohlo jich být tak tucet a všichni vypadali, že jim nechybí mnoho do dvaceti. Hope slyšela, jak Ron cosi vykřikl. "To je přeci z jezera!" přidal se k němu Lee. V samém středu jezera se objevil vír, z něhož během okamžiku vykoukla stěžeň. Loď se vznešeně vynořila a začala se blížit ke břehu.

Než se Hope nadála, začali z lodi vystupovat postavy. Měli na sobě pláště, jež je dělaly mohutnými. K hradu je vedl muž oděný v kožešinách. I on se přivítal s Brumbálem. Oči měl chladné a vychytralé. Dívce se ani trochu nelíbil. Neměla z něj dobrý pocit. V jeho minulosti bylo cosi zlého, co její jasnovidecká část cítila a dávala to jasně najevo. "Harry! Vždyť to je Krum!" ozval se tlumeně Ron. Jelikož Hope stála přímo za nimi, bez problémů mu rozuměla. Pohlédla před sebe a opravdu. Stál tam. Chytač s křivým nosem a hustým obočí. Tak teď už tu klid stoprocentně nebude.

_______________________________________

Do zítřejšího večera mi můžete posílat otázky do Charakter asku. 🙃 Takže kdo má ještě nějaké otázky, sem s tím. 😁

💋🤗💖