Dcera cizinky

Kapitola 8: Černovlasý muž

"Molly?" "Ano, zlatíčko?" otočila se zrzavá žena k dívce, jež právě vstoupila do kuchyně. "Je tu něco k jídlu?" "Udělala jsem ty palačinky, zlatíčko." "A dáš mi nějaké na talíř, prosím? Vezmu je Percymu. Mám totiž dojem, že se nechystá sejít dolů ani na večeři." protočila dívka očima. Tohle nedokázala pochopit. Ona by bez jídla nevydržela. "Už zase?" "To už je normální." "Z pokoje vychází jen, když nám jde vynadat." "Máš naprostou pravdu, Georgi." "Už si ani nepamatuju, kdy si za mnou přišel normálně popovídat." proneslo jedno z dvojčat tragicky. "Protože se to nikdy nestalo." zamručela si brunetka pro sebe. Kde se tu vůbec vzali? Zeptala se sama sebe.

Pohlédla na chlapce a pohledem je oba přelétla. "Mám někde něco?" vyvalil oči jeden ze zrzků a začal se prohlížet. Když nic nenašel, pohlédl na své dvojče. "Už dlouho si mě neprohlížela, to musí mít nějaký důvod." "To si piš, Freddie. Zjišťuje, který z nás je hezčí." chlapec pohlédl na drobnou brunetku a zářivě se usmál. "Jsem to já." Jasně. "Sebevědomí ti nechybí, Georgi." mávla nezúčastněně rukou. Převzala si od Molly talíř plný palačinek. "Díky, Molly." usmála se vlídně na ženu a zamířila po schodech nahoru. "Já ale jsem hezčí!" křikl za ní George. "To těžko!" odfrkla si dívka. "Jste naprosto stejní!" dodala rychle, aby se vyhla nějaké Fredově poznámce. "To není pravda!" křikla dvojčata současně. Dívka se tiše zasmála, aniž by věděla, jak moc se tímhle jednoho z chlapců dotkla.

Tentokrát vstoupila do Percyho pokoje bez zaklepání. Zrzek byl tak ponořený do práce, že ji ani nevnímal. Hope tedy položila talíř na prázdnou část stolu a v tichosti pokoj opustila. Nechtěla ho rušit. Věděla, jak nesnaží, když jej něco zdržuje od práce. Už jen to, že si na ní udělat chvilku času a mluvil s ní, byl zázrak. Dívka nechtěla raději pokoušet jeho trpělivost. Původně se chtěla jít podívat za jedinou dcerou Molly a Arthura. Nakonec ale znovu zamířila do kuchyně. Sama nevěděla proč. Něco jí však říkalo, že právě tam by teď měla být.

Jakmile se ocitla v místnosti, pochopila. Spatřila tmavovláska s brýlemi, jak objímá muže s bledou pletí a delšími černými vlasy. Koutky úst se jí samovolně pozvedly do úsměvu. "Siriusi." usmála se. Pohled bouřkových očí se přesunul z Harryho na drobnou dívku, jež stála u dveří. "Teda krásko a Náměsíčníku, povedla se vám." pronesl směrem ke svým přátelům, načež se obrátil zpět na Hope. "Jsi celá tvoje máma." "Lidi to často říkají." uchechtla se dívka, načež se k černovlasému muži rozešla. "Tak co dostanu pěkného?" zeptala se zvědavě, čímž vyvolala u přítomných záchvat smíchu. "Jako obvykle" mrkl na ní muž, čímž dívku donutil se ještě více pousmát. Sirius byl takový ten vtipný strýček, co jí vždycky přivezl ze své cesty nějaký originální dárek. "Tady to máte, slečno Lupinová." podal Hope balíček Sirius. "Děkuju." "A co dostanu já?" povytáhl muž obočí a nastavil tvář. Hope se tomu pouze usmála, načež mu věnovala pusu na líčko.

S dárkem v ruce se posadila na židli a pozorovala Siriuse, Jamese a svého otce. Slyšela jejich smích, viděla jiskry v jejich očích. Když byli spolu, bylo jedno, kolik jim bylo let. Ve chvíli, kdy se sešli, byli to zase ti tři kluci, kteří společně vymýšleli žertíky. Jako kdyby se nic nezměnilo. No, změnilo se všechno.