Dcera cizinky

Kapitola 91: Někdy člověk musí něco obětovat

Medailonkem, jež byl pro dívku připomínkou doby, do které se narodila, se houpal na řetízku, jež měla zapnutý kolem krku. Zastrčila si jej pod tričko, načež si vlasy stáhla do culíku. Přes rameno si přehodila koženou kabelku. U dveří, vedoucích na chodbu, na ni čekala její černovlasá kamarádka. Těsně předtím, než brunetka vyšla z pokoje, pohlédla na kalendář, jež visel na stěně.

31.březen

Vyšla na chodbu, zavřela dveře a pohlédla na svou černovlasou kamarádku. V dívčiných očích se leskly potlačované slzy. "Roxy." vydechla brunetka, načež dívku objala. Černovláska se okamžitě zapojila do objetí, přičemž si hlavu opřela o kamarádčino rameno. "Nenechám tě odejít." zašeptala. "Nebudeš mít na výběr." "Ale... Tohle není fér! Přeci musí být něco, co můžeme..." "Nic takového není. Nemůžeme s tím nic udělat. Ani já, ani vy. Musíme to přijmout." "Jak můžeš být tak klidná?" vzlykla černovláska. "Taky bys na mém místě byla. Záleží mi víc na vás, než na mně." vysvětlila dívka. "Všechny byste na mém místě udělaly to samé. Prostě byste to přijaly. A přesně to jsem udělala. Přijala to." "Nechci abys..." "Já vím, Roxy. Má to tak ale být." utěšovala dívku.

S mírným úsměvem se odtáhla od své kamarádky, aby jí mohla pohlédnout do očí. "Teď půjdeme najít kluky. Potom já půjdu za Brumbálem." "Jako sama? Tak to ne..." "Najdu si vás, Roxy. Rozumíš? Já si k vám cestu vždycky najdu. Potom společně zničíme ty prokleté předměty a pokusíme se to přežít, dobře?" Černovláska váhavě přikývla. "Jen si pamatuj, že pokud to nebude nutné, tak tě nenechám odejít. Nikdo z nás tě nenechá odejít." upozornila Roxy brunetku, načež se vydala dolů po schodech. "Já vím." zašeptala si brunetka sama pro sebe.

"Mami." vydechla dívka, když se probudila ze snu, jež ji zavedl do vzdálené minulosti. Nechtěla přemýšlet nad tím, co ve svém snu viděla. Proto se pomalu posadila a pohlédla na budík. Byl čas. Čas připravit se a ukázat všem, co všechno se zvládla naučit.

Vylezla proto z postele, provedla ranní hygienu, vlasy si stáhla do volného culíku, jemně se nalíčila a už oblečená se vrátila do pokoje. Málem byla sražena k zemi kometou jménem Katie, jež se kolem ní prohnala do koupelny. "Co blbneš?" zasmála se dívka, když se za její kamarádkou zavřely dveře. "Alice mě chtěla předběhnout!" postěžovala si Katie. "Takže ses rozhodla, že mě kvůli sprše přizabiješ?!" vyjekla Hope hystericky. "Promiň, Hope! Ale někdy člověk musí něco obětovat!" ozval se z koupelny hlas Nebelvírské Střelkyně, následovaný zvukem tekoucí vody. "Potvora." ulevila si drobná dívka a z nočního stolku zvedla učebnici Dějin, ze kterých měla první písemnou zkoušku. "To mi povídej." odfrkla si Alice, zatímco si zapínala košili.

"Teď už tu sprchu už nestihnu." postěžovala si Alice, když se dveře vedoucí do koupelny konečně otevřely. "Máš vstávat dřív." vyplázla na dívku jazyk Katie. "No jo furt. Tak aspoň počkejte, než si vyčistím zuby." požádala své kamarádky. Dívky přikývly.

Ve Velké síni byly připraveny stoly vždy pro jednoho studenta. Na něm byl připraven brk proti podvádění. Jakmile se studenti usadili, byli jim rozdány pergameny, na nichž bylo několik otázek, jež měli studenti zodpovědět. Hope vytřeštila oči hned při první otázce. Klid, Hope. To, že nevíš jednu, neznamená, že nebudeš vědět ty ostatní. Zhluboka se nadechla a v ruce sevřela brk, jež namočila do kalamáře.