Dcera cizinky

Kapitola 2: Balení

V obývacím pokoji rodinného domku postávala patnáctiletá drobná brunetka a nervózně poklepávala nožkou. S očekáváním hleděla do oříškových očí své matky, a jako vždy, tak i teď, obdivovala, jak moc jsou podobné těm jejím. Velké oči, jejichž barva připomínala ořechy, nebyly to jediné, co dívka po své matce zdědila. Světle hnědé vlasy, jemné rysy, nosík zakončený bambulkou, drobné rty, bledá pleť, menší, štíhlá postava. Na první pohled byla mladší kopií Eleanor, ženy, jež jí dala život. Kdyby se však někdo zadíval do očí drobné brunetky, viděl by, že se od své matky přeci jen liší. Její oči poukazovaly na moudrost, nedostatek sebedůvěry a rozpolcenost. Narodíl od své matky, jež byla plně vyrovnaná s tím, kým byla, Hope se stále ještě hledala. Nebylo divu. Nedávno oslavila své patnácté narozeniny. Měla ještě čas.

"Miláčku." oslovila Eleanor svou dceru a rukou jí pokynula, aby se posadila vedle ní. Když tak dívka učinila, žena se na ni mile usmala a jemně ji pohladila po vlasech. Byla ukázkou chápavé a milující matky, jež byla na své dítě zároveň přísná. Vždy však byla spravedlivá. "Máš už sbaleno?" zeptala se pohlédla žena své dcery, jež v odpověď zavrtěla hlavou. "Nemohla bych letos zůstat doma?" "Ale, Hope. Vždyť k Weasleyovým jezdíš ráda." namítla Eleanor. Bývávalo. Pomyslela si dívka. Nahlas však nic neřekla. Pouze přikývla. Nechtěla své matce přidělávat starosti. Těch si užila dost v práci. "Odpoledne se přeneseme do Doupěte, tak si jdi sbalit vše potřebné. Nezapomeň na věci do školy." připomněla dívce Eleanor. "Jasně, mami. Taťka půjde s náma?" zeptala se s nadějí v hlase. "Samozřejmě." "A na nádraží se uvidíme, že jo?" ujišťovala se dívka. "Jako každý rok." přisvědčila žena, zvedla se z pohovky a zamířila do kuchyně, přichystat oběd. Brunetka následovala příkladu své matky akorát s tím rozdílem, že ona se vydala. Do prvního patra domku, kde se nacházel její pokoj.

Prošla chodbou až na konec a vzala za kliku od pokoje, jež patřil jen jí. Byl vymalovám v bílé a světle fialové barvě. Dokonalý pokoj pro mladou dámu. Vzpomněla si na slova svého otce. Tento pokoj skutečně dokonalý byl. O tom nebylo pochyb. Bílá dřevěná postel s fialkovými nebesy, bílé skříně s obrovskými zrcadly na dveřích, překrásně zdobený toaletní stolek, vyřezávaný psací stůl s pohodlnou židlí, dlouhé závěsy na okně, na jehož parapetu byly polštářky, na kterých Hope často sedávala s knihou v ruce. Byl to její domov. Tento pokoj a celý tenhle dům. Domov, který každý rok opouštěla a odjížděla za studiem do školy čar a kouzel v Bradavicích.

Zhluboka se nadechla. Vytáhla zpod postele kufr opatřený nezjistitelným zvětšovacím kouzlem a začala do něj rovnat své oblečení. Následovaly knihy, pergameny, inkousty, brky a další drobnosti. Nakonec vyšla z pokoje a z jednoho mrňavého kumbálu vytáhla své nové koště. Letěla na něm jen dvakrát. Nebyla jako její matka. Milovala sice vítr ve vlasech, ale raději se jen tak rozhlížela po okolí, než že by mlátila do nějakých šílený míčů Odrážečskou pálkou. Na to ona nikdy nebyla. Vrátila se ke svému kufru a koště do něj bezpečně uložila. Pak už se jen rozhlédla po pokoji a když se ujistila, že má vše, zavřela kufr a přešla ke skříni, aby se převlékla. Jak často říkala jedna z jejích tet, člověk by nikdy neměl nikam chodit jako trhan, co ty víš, kdy budeš chtít někoho naštvat tím, že máš lepší vkus než on?

_______________________________________

Co vůbec říkáte na cover? 😮😁

Jinak budu vděčná za každý komentář, hlas... Protože právě to mě povzbuzuje psát dál. 🙃❤️

💋🤗💖