Dcera cizinky

Kapitola 56: Hezká tvář

Za oknem padaly sněhové vločky, od nichž se odrážely poslední sluneční paprsky. Toho večera bylo opravdu krásně. Drobná hnědovlasá dívka seděla u velkého okna ve Společenské místnosti své koleje. Nohy měla pokrčené a rukama si objímala kolena. Pohled jejích oříškových očí se upínal tak daleko, jak jen v šeru byla dívka schopna dohlédnout. Hlavou se jí honilo tisíce myšlenek, jež nebyla schopna zahnat do pozadí. Cítila teplo, jež sálalo z krbu a přesto se klepala.

"Je hezky, viď?" zaslechla známý hlas a než se nadála, už u okna neseděla sama. Zrzavý chlapec, jež si vedle ní přitáhl křeslo a posadil se do něj, si ji pozorně prohlédl. Brunetka mu však nevěnovala ani tu nejmenší pozornost. Uvědomovala si, že sedí vedle ní a přesto jej nevnímala. Tak moc byla zaneprázdněná vlastní myslí, až docela vypustila dění kolem sebe. Soustředila se jen a pouze na své myšlenky, jež jí unášeli daleko od místa, kde se nacházela. A to sice do města, ve kterém se právě nacházela žena, jež jí dala život.

Když dívka ucítila, jak se její myšlenky začínají prohlubovat, potřásla rychle hlavou, aby se probrala. Pokud o něco momentálně nestála, byla to vidina. Zvláště nyní, když už věděla, co se stane, pokud se jí vzepře. Ta bolest byla až příliš intenzivní, nestála za to.

Hope odvrátila pohled od krajiny, jež se rozprostírala za oknem a vpila se do očí hnědé barvy, jejichž odstín nedokázala pojmenovat. Zrzavý chlapec jí pohled klidně oplácel. Vždycky si říkala, že je jedno, se kterým zrzkem právě mluví. Jsou to dvojčata. Vypadají stejně, a tak musí být logicky stejní i uvnitř. Na některé věci je však logika krátká.

Nyní si dívka až zoufale přála vědět, s kým má tu čest. Kdo je ten zrzek, v jehož očích se ztrácí. Věděla, že si odpověď na svou otázku klidně může vzít. Mohla si ji vzít kdykoli chtěla. Nepřišlo jí to však správné. Možná existoval důvod, proč je nedokázala rozlišit. Možná, že jednou přijde čas, kdy se na ně podívá a bude přesně vědět, který je který. Ten čas však ještě nenastal.

"Těšíš se na ples?" zeptal se jí chlapec. "Jak se to vezme." odpověděla brunetka a kousla se do rtu. "Já měl za to, že holky milují, když se můžou nalíčit a předvádět se." pokroutil chlapec hlavou. "To si o mně myslíš?" nakrčila dívka obočí. "Že se ráda předvádím?" "Ne." odpověděl zrzek. "Kdyby tomu tak bylo, ukázala bys všem, že si po své mamce nezdědila jen hezkou tvář." Mám hezkou tvář? "Co jsem po ní ještě zdědila?" zeptala se s pohledem stále upřeným do jeho očí. "Nehraj si na hloupou, Hope. To k tobě nejde. Mluvím o Famfrpálu." Dívka se uchechtla. "Nehraju." Chlapec přikývl. "Ale mohla bys." s tím vstal z křesla. Došel až těsně k ní. Hope mírně zaklonila hlavu, aby s ním mohla navázat oční kontakt. "Čeho se bojíš nejvíc?" zeptal se jí chlapec. Pokrčila rameny a znovu svůj pohled upřela na krajinu. Zrzek si povzdychl. Položil jí do klína jakýsi předmět a mlčky odešel. Dívka sklonila pohled. Spatřila desky, jež důvěrně znala. George. Přiřadila si k chlapci jméno. Prsty přejela po svém skicáku. "Milovat." zašeptala do ticha odpověď přesto, že chlapec se už nacházel ve své ložnici a přemýšlel nad dívkou, jež si před nějakou dobou získala jeho srdce.

_______________________________________

Tak jsem si říkala, že pauza pomohla a já se zase pustím do psaní. No, pomohla, to ano. Jenže tentokrát mi to komplikuje horečka... 🤒🤧

Taky nesnášíte, když jste nemocní? 😥

💋🤗💖