Dcera cizinky

Kapitola 90: Zavři oči a něco si přej

"Krásná mašle." poznamenala s úsměvem Katie, když se dívky společně procházely po pozemcích školy. "Mašle?" "Ta, co máš ve vlasech." vysvětlila Katie. "Aha. Děkuju." pousmála se Hope, když se posadila pod jeden ze stromů kousek od jezera. "Večer su vem ale něco hezčího." "Proč?" obrátila se brunetka nechápavě na Alice. "Abys nám v knihovně nedělala ostudu." uchechtla se černovláska. Něco mi uniká. "Co bdue večer?" zeptala se poněkud zmateně. "Ona je totálně mimo." pokroutila Alice se smíchem hlavou. "Je jen nervózní ze zkoušek, tak ji nech." hájila dívku Angelina. "Pořád nic nechápu." přiznala drobná Nebelvírka. "Večer pochopíš." ujistila ji Katie mile a podala jí učebnici Lektvarů.

Když se trojice dívek vrátila pozdě odpoledne do pokoje, našla Hope na své posteli balíček. Otevřela jej a jeho obsah opatrně vyndala. "Šaty?" podivila se. "Tvoje teta je skvělá." uznala Katie. Z šatů vypadl útržek pergamenu. Dívka jej zvedla ze země a přelétla pohledem.

Dráha Hope,

Jsem si jistá, že ti padnou jako ulité.

S pozdravem,
teta Sam.

Dívka se otočila na své spolubydlící, přičemž si založila ruce na prsou. "Tak ven s tím. O co jde?" zeptala se s povytaženým obočím. "Dvojčata pořádají párty." oznámila jí Alice, čímž si vysloužila nehezký pohled od Katie. "Proč?" "Protože..." "Kvůli tomu turnaji. Na počest třetího úkolu." skočila Alice do řeči Katie. "Ten je až za měsíc." upozornila své kamarádky brunetka. "To jo, ale to budou zkoušky NKÚ a OVCE. To by na tu párty moc lidí nepřišlo, nemyslíš?" Hope pokrčila rameny. "A my tam dneska jdeme?" zeptala se s nadějí v hlase. "Ty jsi vážně mimo." zasmála se Alice a už jí strkala do koupelny.

Alice:

Katie:

Hope:

Když Hope vyšla ve svých nových bílých šatech s drobnými květy z pokoje, zářivě se usmála na své kamarádky. Možná neměla chuť slavit, že se blíží další úkol turnaje, přesto se tak nějak těšila. Potřebovala se odreagovat a to jí ona párty nabízela. Sešla několik schodů. Její instinkt jí upozorňoval, že je něco špatně. Nebyla však schopna přijít na to, co se jí nezdá.

Teprve když se ocitla ve Společenské místnosti, došlo jí to. "Máš šaty." promluvila na svou černovlasou kamarádku. Ta se nervózně usmála. "Tak má šaty, no a co?" ušklíbla se Angelina, která se právě vynořila z davu lidí, jež se zde nacházel. "Šaty nosí výjimečně. Navíc máme šaty všechny. To se moc často nestává. Jen, když některá z nás..." zasekla se. V hlavě přemítala, kolikáteho je. "Co je za den?" zeptala se naléhavě. "Sobota." zaslechla dívka za sebou což ji donutilo otočit se.

Jakmile tak udělala, spatřila dva zrzavé chlapce, jež stáli na opačné straně místnosti. Ani si nevšimla, že hudba už hodnou chvíli nehrála. Studenti nyní stáli pouze u stěn, nikoli v prostoru. Hope zmateně zamrkala, když byla svou starší kamarádkou postrčena doprostřed místnosti. Než se stačila Angeliny zeptat, co blbne, snesly se na ní desítky balónků, třpytících se hvězdiček a srdíček. "Všechno nejlepší!" ozvalo se Společenskou místností Nebelvíru. Jak jsem mohla zapomenout? Nechápala dívka.

Dojatě hleděla na dvojčata, jež s dortem zamířila k ní ve chvíli, kdy na zem dopadl poslední balónek. "Zavři oči." pobídl jí jeden zrzek. "A něco si přej." dodalo s širokým úsměvem druhé dvojčat. Brunetka tedy zavřela svá oříšková očka. Zhluboka se nadechla. Už žádná tajemství. Pomyslela si těsně předtím, než oči znovu otevřela a sfoukla všech šestnáct svíček, jež zdobili poměrně malý dort. Jak se ale říká, na velikosti nezáleží.

_______________________________________

Zbývá deset kapitol... 😱 Upřímně doufám, že tento příběh stihnu dopsat do konce týdne... 🙄🤔 Uvidíme 🙃

💋🤗💖