Dcera cizinky

Kapitola 72: Neviditelný?! Spíš pitomý!

Ještě toho večera mela drobná dívka hlídku. Nathan na ní vzorně čekal přesně včas ve Společenské místnosti. Jen co se dostali na chodbu, vykročili společně vstříc temným zákoutím Bradavického hradu. Hope upřímně doufala, že na nějaké opozdilce nenarazí. Strhnout jim body jí nedělalo problém. Za porušení pravidel přichází trest, to respektovala. Spíše se však bála toho, že se bude například jednat o nějakého prváka, který se tu stále neorientuje, což by nebylo nic zvláštního, a že na něj bude Nathan křičet. Přišlo jí, že od chvíle, kdy se stal Prefektem si více dovoloval. Jako kdyby s tím odznakem získal i jakýsi pocit nadřazenosti.

Přes veškeré chlapcovi snahy navázat s brunetkou konverzaci, kráčeli mlčky. "Co jít společně příští týden do Prasinek?" promluvil Nathan po delší době. "Eh..." vydechla Hope zaskočeně. "Jdu s holkama a navíc..." "S holkama chodíš pořád. Můžeme probrat školu, blížící se zkoušky. Mohli bychom zajít do knihovny. Pomůžu ti s Přeměňováním. Nemohl jsem si nevšimnout, že ti příliš..." A přesně v tu chvíli toho měla drobná dívka plné zuby. V duchu si přála, aby se umělá vypařit. Prostě jen zmizet jako pára nad hrncem. "Posloucháš mě vůbec?" vytrhl ji z myšlenek Nathanův hlas. Musela protřepat hlavou, aby se probrala.

"Promiň. Zamyslela jsem se." odvětila co nejklidněji. "Říkal jsem, že jsem nemohl přehlédnout, jak se ti při opakování nepodařilo přeměnit celou žábu." Tak ta sklenice byla zelená s tmavými fleky, no a co? "Nevypadalo to tak hrozně." bránila se dívka. "Ale mohlo to být lepší." upozornil ji Nathan. "Stačilo jen kdyby..." Chlapcův poutavý proslov přerušila obrovská rána, jež vycházela z vedlejší chodby. "No to snad ne!" zařval naštvaně Nathan a už nasupěně pochodoval směrem, z nějž se rána ozvala.

Hope jej rychlým krokem následovala. Chlapec byl však rychlejší a velmi brzy už zmizel za druhým rohem. Chodbou se ozývaly nadávky a klení. Mezitím brunetka došla až k onomu rohu. "Natha... " byla přerušena rukou, jež jí někdo pohotově zakryl pusu. Ucítila, jak přes ní přepadá jakási látka a ruku, jež ji za pas tlačila k tělu nějakého chlapce. Hodnou chvíli sebou ještě škubala, než si ji chlapec otočil čelem k sobě a šibalsky se na ni usmál. Tehdy se přestala hýbat a jen trpělivě vyčkávala. Hoch pustil její ústa, gestem jí naznačil, aby byla potichu, a pak už ji zavedl za roh do chodby, kde se nacházel druhý Prefekt.

Sama dívka si musela zakrýt pusu, aby nevyprskla smíchy, když spatřila Nathana, jak stojí mezi kusy brnění, z nichž stoupala barevná pára. Když chtěla udělat krok dopředu, omylem kopla do kusu brnění. Chlapcova ruka ji ještě více natiskla na jeho tělo. Nebelvírský Prefekt se prudce otočil. Hope se tvrdě kousla do rtu. Bylo jí jasné, že chlapce nyní čeká školní trest a ji minimálně dlouhá přednáška, že se od něj nechává obejmout. Nathan však ani nepípl. Bylo to, jako kdyby ji ani neviděl. "Pojď." ozvalo se jí tiše u ucha. Poslechla.

Když byli o několik chodeb dál, zastavili. "Co to bylo?!" prskla na chlapce a co největší silou do něj strčila. Zrzek zavrávoral a udělal několik rychlých kroků dotadu, aby zpět získal ztracenou rovnováhu. Dívce cosi přelétlo přes hlavu a rozcuchalo její světle hnědé vlasy. Přísně se podívala na místo, kde měl onen zrzek stál. Zaskočeně zalapala po dechu. Otočila se dokola. Nikde jej však neviděla. "Georgi?" vydechla poněkud vystrašeně. "Jsem tu. Nikam jsem nešel." Při zatmění jeho hlasu dívka nadskočila. "Co to jako je?!" zeptala se ostře. "Jsem neviditelný." odpověděl jí chlapec a z tónu jeho hlasu bylo poznat, že se usmívá. "Neviditelný?!" vyjekla dívka. "Spíš pitomý!" s tím se rozešla dál chodbou. Během pár vteřin se však ocitla přitlačená ke zdi.

_______________________________________

Dobré ráno. Ať vám to ve škole/v práci rychle uteče! 😏🙄

💋🤗💖