Dcera cizinky

Kapitola 3: Remus a Eleanor

Dlouhé, hnědé vlasy si drobná dívka zapletla do volného copu, jež se nyní, když s batohem přehozeným přes rameno scházela do přízemí rodinného domku, pohupoval ze strany na stranu. Její tvář zdobil úsměv, jež nebyl příliš upřímný. Nechtěla však ublížit rodičům. Weasleyovi byli jejich přátelé už dlouhou dobu. Znali se ještě předtím, než se Hope narodila. Dívka nechtěla, aby si Eleanor s Remusem mysleli, že nemá Weasleyovi ráda. Tak to opravdu nebylo. Většinu z nich totiž ráda měla. Brala je jako součást rodiny. Vždycky se však najde nějaká výjimka. Nikdo nemůže vycházet se všemi. A přesně taková výjimka se nacházela v této rodině. Přesněji řečeno dvě výjimky. Naprosto stejně vypadající výjimky, které měla dívka stále problém rozeznat. Nezáleželo na tom, že je znala od svého narození. Stále se jí pletli. Moc tomu nepomáhalo ani to, že si chlapci schválně hráli, že jsou ten druhý. Oni to ale nehrají. Proběhlo Hope hlavou. Jsou naprosto stejní. Tohle ovšem pravda nebyla. I přes to, jak moc si tito chlapci byli podobní, stále se alespoň trochu lišili. Každý z nich byl něčím výjimečný a jedinečný. To ale drobná dívka nebyla schopna vidět.

S hraným úsměvem vstoupila do kuchyně. Nasála vůni, jež naprosto milovala. "Palačinky s čokoládou." vydechla omámeně. Její matka se pobaveně zasmála. Tak moc jí připomínala jí samou a jejího manžela dohromady. Ona milovala palačinky a on čokoládu. "Ano, Hope. Máme i..." "Zmrzlinu?" uchechtla se dívka s lžící v jedné ruce a kelímkem vanilkové zmrzliny v druhé. "Přesně tak." zasmála se znovu Eleanor, položila poslední palačinku na talíř a vypnula sporák. "Reme!" křikla od dveří kuchyně na svého manžela a s pomocí své dcery připravila stůl.

"Dobré ráno." pozdravil vysoký, hnědovlasý muž, jehož tvář zdobila spousta jizev. Vypadal moudře, a tak nějak vážně. Avšak v jeho medových očích hrály veselé jiskřičky. Přistoupil ke své ženě a něžně ji políbil do vlasů. Když tak brunetka pozorovala své rodiče, nemohla si nevšimnout, že oproti Remusovi, působí Eleanor stále jako holčička. Jako kdyby jí ta léta, starosti a problémy nijak nepoznamenaly. Stále byla stejně půvabná, elegantní a pohledná. Ani hnědovlásek nebyl nijak ošklivý. I on si zachoval své kouzlo. Zvláště pak, když stál po boku své ženy. Tohle Hope vždy ohromovalo. Zdálo se, jako kdyby si vzájemně dodávali energii. Byli spolu už od doby, kdy studovali v Bradavicích a přesto se chovali, jako kdyby spolu nebyli ani měsíc. Vypadalo to, jako kdyby vše teprve objevovali. Žádné hádky, starosti, potíže. Nic z toho. Jen začátek jejich lásky.

Pokud by Hope někdy přestala věřit na pravou lásku, stačilo jí podívat se na její rodiče a věděla, že pravá láska ze světa nikdy nezmizí. Vždycky tu bude. Jen to s ní lidé nesmějí vzdát. Nezáleží na tom, jak moc je to těžké. Pokud se ti dva opravdu milují, mohou to s trochou snahy překonat. Hope si nepamatovala, že by se někdy její rodiče nějak vážněji pohádali. Nejspíš se to ani nikdy nestalo. Vždy se vše snažili vyřešit v klidu, pochopit a  vyslechnout druhého. Vždycky takoví byli. Chápaví a trpěliví. A přesně to po nich zdědila i jejich dcera. Avšak i ta největší trpělivost a chápavost má své meze.