Dcera cizinky

Kapitola 77: Romantický let

Drobná dívka odmítavě zavrtěla hlavou. "Ani mě nehne." "Hope, jen na minutku." přemlouval ji chlapec přesto, že se to zdálo marné. "Ne. V žádném případě." odmlouvala brunetka. "Je to bezpečné." ujišťoval ji zrzek. Hope se však zatvářila nedůvěřivě. "Chceš, abych s tebou sedla na jedno koště, Georgi. Na tom není nic bezpečného." Chlapec se zasmál. "To bylo dobré, beruško, ale teď už si koukej nasednout." poklepal za sebe. "Beruško?" ušklíbla se brunetka. "Přijde ti, že mám puntíky?" "Ne. Ale přijdeš mi roztomilá." odvětil s okouzlujícím úsměvem.

Cítila, jak se jí do tváří hrne krev. Odkašlala si a znovu zavrtěla hlavou. Její paličatost se toho odpoledne projevovala v plné síle. "Nechtěj, abych tě přehodil přes násadu." pohrozil jí. "To bys neudělal." ucchechtla se dívka. Tón jejího hlasu byl však nejistý. "Ale jo, udělal." Znovu zavrtěla hlavou. Chlapec si povzdychl. "Máš pravdu. Neudělal." přiznal, načež ji chytl za zápěstí a přitáhl k sobě. Sám už seděl na koštěti, nebylo pro něj tedy těžké, usadit si dívku do náruče. "Ne!" vyjekla Hope a pokusila se mu vysmeknout. Zrzek se však nohama odrazil do země, čímž se ocitli ve vzduchu.

Brunetka seděla na násadě koštěte mezi jeho nohama, přičemž své měla přehozené přes jedno jeho stehno. Zády se opírala o jednu jeho ruku. "Pitomče." vydechla těžce. Chlapec se na ní zazubil. "Chyť se." "Čeho jako?" s tím, jak seděla, se mohla koštěte jen těžko držet. "Mě." "Ani náhodou." "Jak myslíš." ušklíbl se mladý Odrážeč a už se plnou rychlostí hnal k zemi.

Dívčiny ruce se omotaly kolem chlapcova pasu , přičemž svou hlavu mu Hope zabořila do hrudi. Neměla ráda prudké sestupy. Vždy se bála, že nestihne včas zareagovat a vymlátí se. Nebelvír vycítil její obavy. Vyrovnal koště a zpomalil. Brzy se už jen vznášeli necelých dvacet metrů nad zemí. Brunetka měla zrychlený dech, hlavu stále schovanou v jeho svetru, který na chlapcových zádech křečovitě svírala v pěst. "Bojíš se?" zeptal se jí tiše zrzek. Pouze přikývla. "Hope." usmál se, jednou rukou se pustil koštěte a chytil ji za bradu. Donutil ji pohlédnout do jeho očí. "Se mnou se přeci nemáš čeho bát." Hope pozvedla obočí. "Možná školního trestu, ale to je tak vše." Tím dívku rozesmál. "Mám přistát?" zeptal se jí vážně. Drobná brunetka přimhouřila oči. Nakonec zavrtěla hlavou. "Ne." "Ne?" ujišťoval se zrzek. "Ne."

Pokaždé, když chlapec příliš zrychlil, nebo prudčeji zatočil, schovala si dívka hlavu do jeho svetru. Dýchala vůni karamelek a střelného prachu. Začínala jej podezřívat, co všechno se svým dvojčetem potají nevyvádí. K jejímu překvapení jí to však bylo jedno. Když se přiblížil čas večeře, klesl chlapec o trochu níž. Letěl tak pomalu, aby neztratil rovnováhu. Jednou rukou se totiž pustil koštěte. Chytil dívku za pas a, pokud to vůbec bylo možné, ji k sobě více přitiskl. Hope se nebránila. Zvedla hlavu a šťastně se na něj usmála. Chlapec naklonil hlavu na stranu. Poukázal tak na jev, který se opakoval každý večer a přesto pohled na něj nikdy neomrzel. Pokaždé byl totiž jiný. Svým vlastním způsobem výjimečný. Západ slunce.

_______________________________________

Nějak dneska nevím co dřív 😅 Přeskakuji mezi Hope, Debbie a příběhem, který chystám... Budu doufat, že se do toho moc nezamotám 😬😂

💋🤗💖