Dcera cizinky

Kapitola 86: Já nejsem moje matka!

Ani trochu nebyla překvapená tím, že byla její babička vzteky bez sebe. Nebylo divu. Od svých studentů vyžadovala poslušnost a dodržování pravidel. Jak nezapomněla ve svém proslovu několikrát zmínit, s Eleanor a Remusem nikdy žádné větší problémy neměli. Remus sice patřil mezi Poberty, ale i tak to byl slušňáček. Hope musela uznat, že ona sama nebyla žádný andílek. Po večeřce se po chodbách hradu procházela často. Jiná pravidla však neporušovala. No dobře. Kouzlila na chodbách, ale to dělali všichni. Všichni ne. Opravila se v duchu. Nathan byl dokonalým příkladem přísného Prefekta. Hope ne. To jí ředitelka Nebelvírské koleje nezapomněla několikrát připomenout.

"Tohle by tvoje matka nikdy neudělala! A i kdyby! Nebyla by tak hloupá a nenechala se nachytat!" rozkřikla se Minerva na dívku, když Nebelvírské studenty poslala do postelí. "Musíš si konečně uvědomit, kdo jsi!" "A kdo jsem?" zeptala se brunetka zvýšeným hlasem. "Dcerou svých rodičů! Pro ně bylo studium vždy na prvním místě. Uvědomuješ si, jak moc důležité pro tebe jsou zkoušky NKÚ?" "Jistě, že ano..." "Nemám ten dojem." "Prosím?" povytáhla dívka obočí. "V poslední době tě často vídám s dvojčaty Weasleyovými..." "No a?" uchechtla se dívka. "Nezdá se, že by na tebe měli zrovna dobrý vliv. A to ani nemluvím o slečně Spinnetové..." "Babičko, Alice z toho, vynech..." "Stejně se mi to nelíbí. Tvoje matka a její kamarádky si v učení navzájem pomáhaly. Všechny." Tak to bych chtěla vidět. Moc dobře znala svou tetu Sam. Ta a učit se? Ha! Skvělý vtip.

"Zajímalo by mě, co by Eleanor řekla na to, že se po nocích touláš po hradě místo toho, aby ses učila. Ona by..." "Já nejsem moje matka!" vybuchla dívka, čímž ženě vzala vítr z plachet. "A nikdy ani nebudu." dodala tvrdě, načež se otočila ke dveřím a se zoufalým výrazem opustila kabinet profesorky Přeměňování.

To, co řekla, myslela vážně. Často se setkávala s předsudky. Ti, jež znali jejího otce, si mysleli, že je celá po nem a a ti, kteří znali její matku ji zase přirovnávali k ní. Byl to začarovaný kruh, ze kterého nevedla cesta ven. U dětí se vždy automaticky předpokládá, že půjdou ve stopách svých rodičů. Ať už v dobrém či špatném. Jenže takhle to nefunguje. Děti nejsou kopií svých rodičů. Jsou bytostí, jež má vlastní mozek, pocity, vlastnosti, nedostatky, obavy... Jsou jedinečnou bytostí, jaki všichni ostatní. Nejsou jen kopie. Jsou mnohrm víc. Berou si to nejlepší i nejhorší z obou svých rodičů a přidávají do toho něco, co patří jen jim samotným. Něco, co je dělá speciálními. Něco, co z nich nedělá obyčejné kopie ale něco víc. Mohou být lepší, než lidé, jež jim dali život. Také ale mohou být horší. Mnohem horší.