Vlasy se jí lepily k obličeji. Třásla se, ale zimou to nebylo. Věděla, že je ta můra už pryč. Že už skončila. Přesto však její tělo v onu chvíli ovládal strach. Strach, že tohle se kdysi skutečně stalo. Děsilo jí to. Děsilo jí, že si někdo misel něčím takovým projít. Nesla to o to hůř, že dívku, jež se v oné noční můře choulila na zemi, znala. Nebo alespoň znala její starší verzi.
Pohlédla na budík, jež ukazoval pár minut před sedmou. V šeru spatřila, že její dvě spolubydlící ještě spí. V tichu slyšela svůj dech a nespokojené mňoukání. Fix se dožadoval pozornosti. Dívka jej vzala do náruče, hlavu si opřela o tu kocourkovu. Čím vším si prošla? Zeptala se a okamžitě toho zalitovala. Cítila, jak se blíží další vidina. Tentokrát na ni však nebyla připravená. Obrnila se. Avšak i toho po chvíli litovala. Bolest hlavy, jež začínala ve spáncích a šířila se do celého její ho těla, otupovala všechny smysly. Přišla z nenadání. Nechtěná, nevítaná a především příšerná a intenzivní. Dost. Prosím, už dost. Prosila v duchu. Bylo jí to však k ničemu.
Bolest postupovala jejím tělem až do chvíle, kdy už si dívka myslela, že už to nevydrží. Tehdy bolest ustala. Dívka se ani nemusela sama sebe ptát, co to mělo být. Věděla to. Bolest přicházela jako trest za popření sebe sama. Odmítla vidinu a ta se místo obrazů proměnila v mučivou bolest. Bolest, jež jí měla připomenout, že vidiny nemůže jen tak odmítat. Byly součástí svého života. Součástí, na níž si nebyla schopná zvyknout. Uměla vidiny vyvolávat. K čemu to ale bylo, když se tomu snažila vyhnout? Pokud nemusela, nedělala to. Proč? Protože člověk nemusí vědět všechno.
Ucítila, jak ji Fix olíznul tvář svým jazýčkem. Pozvala hlavu a otřela si slzy. "To byla zase noc." zašeptala si pro sebe. Podrbala kocourka za uchem a zamířila do koupelny. Osprchovala se, aby se pořádně odreagovala. Pokud jí po noční můře něco pomáhalo, byla to teplá sprcha. A čokoláda. Osušila se, valsy si stáhla do culíku. V osušce se vrátila do pokoje. Potichu otevřela skříň a vytáhla z ní vytáhla černé tričko s potiskem, světlé kraťásky a kostkovanou košili. Zavřela skříň, oblékla si tričko a kraťasy. Košili si zavázala kolem pasu. Nazula si černé žabky, z psacího stolu si vzala skicák a obyčejnou tužku. Pak už co nejtišeji opustila pokoj.
Ve Společenské místnosti se posadila do jednoho křesla u okna. Zula si žabky, nohy si položila na křeslo a pokrčila. Opřela si o ně skicák. Pohlédla na krajinu před sebou a nechala svou ruku, aby zaznamenala na papír to, co její oči viděly. Louka přecházející v les, paprsky vycházejícího slunce, jež ozařovaly ranní krajinu. Hagridova hájenka v celé své obyčejnosti, jež jí dodávala na jakémsi si kouzlu. Tohle byly Bradavice. Její skicák obsahoval několik náčrtů tohoto místa. Když se na ně člověk blíže podíval, mohl si všimnout, že pokaždé je něco jinak. Vždy se dívka zaměřila na jiný detail. Někdy obrázek vypadal tajemně, smutně, ale i vesele či plný naděje. Všechno ovlivňovaly její pocity, její nálada. Na obyčejném kusu papíru se odrážela celá její duše. Bohužel jen málokdo by dokázal odhalit, co přesně dívka cítila, když onen obrázek kreslila. Nebylo to však nemožné.
_______________________________________
Tak co myslíte? Povezeme si domů bronz z hokeje? 🥉🥀
💋🤗💖
ČTEŠ
Dcera cizinky
أدب الهواةUpozornění! Příběh je pokračováním příběhů s názvem Cizinka a Cizinka 2 (hrozí nepochopení některých událostí či souvislostí). Hope Roxanne Lupinová. Dívka, jež se narodila Cizince a Pobertovi. Své rodiče vždy obdivovala a to i přes to, že jí velká...
