Dcera cizinky

Kapitola 81: Novinka

"Hope!" ozval se dvojhlasný výkřik dívčina jména. To se k dvojici Nebelvírů hrnuly brunetčiny kamarádky. "Jsi v pořádku?" zeptala se dívky starostlivě Katie, když ji chytila za ruku a odtáhla od zrzavého chlapce. "Jo." přikývla dívka. Stále vypadala zmateně, jako kdyby vůbec nechápala, co se právě stalo. "Nevypadáš tak." "Ale jsem." promluvila. Její hlas byl ovšem plný nejistoty. "Hope..." "Počkej vteřinu, Alice." obešla své kamarádky a přistoupila rovnou k dvojčatům. "Děkuju." pronesla při pohledu do očí, jež jí braly dech. Chlapec s okouzlujícím úsměvem přikývl. "Lupinová! Koukej jít okamžitě sem!"

S hlasitým povzdechem se brunetka vrátila ke svým kamarádkám. Když ji Katie prohlédla a nenašla žádné stopy zranění, mohly se konečně vydat na oběd.

Málokdy se stalo, že Hope odmítla palačinky. Z nějakého důvodu neměla chuť k jídlu. Měla špatný pocit. Jakési tušení. "Něco se mi nezdá." prolomila ticho, jež mezi dívkami vládlo od chvíle, kdy si k nim přisedla Angelina. "Co přesně?" chtěla vědět černovláska. "To kdybych věděla." povzdychla si dívka. "Vůbec nejíš." upozornila ji Katie s obavami. "Nemám hlad. Je mi na zvracení." "Asi ses moc nadýchala toho kouře." Dívka zavrtěla hlavou. "Tím to není. Spíš se cítím jako kdyby..." "Jako kdyby co?" zajímala se Angelina. "Jako kdyby měla přijít vidina. Taková ta chvíle, kdy se blíží a už už se má projevit. Jenže to už trvá od rána." "Takže si myslíš, že se blíží vidina?" ujišťovala se černovláska. Brunetka ovšem zavrtěla hlavou. "Ne. Přijde mi, jako kdyby už přišla, ale já ji propásla. Jako kdyby se ji mé tělo snažilo přivolat zpět, ale ono už to nejde." snažila se vysvětlit své pocity, ale moc se jí to nedařilo. A i kdyby ano, dívky by ji dost možná nepochopily.

Zatímco ony byly čarodějky, ona v sobě měla něco navíc. Něco, co ji dělalo výjimečnou a jinou zároveň. Ať už chtěla ne, vždycky se od svých kamarádek lišila. To se nemělo nikdy změnit. Svou jasnovideckou část nemohla jen tak odpárat. Nešlo to. A ona by to koneckonců ani nechtěla. Sice jí to občas komplikovalo život, bylo to ale její součástí. Občas to ale byla velká přítěž. Přítěž, jež se stávala jakousi překážkou. Něčím, co její kamarádky, ať se snažily sebevíc, nemohly pochopit.

"Takže máš pocit, jako kdyby... Eh... Můžeš to říct ještě jednou." Hope se na Alice ušklíbla. "Jako kdybych už vidinu měla, ale nevěděla o ní." vysvětlila. "Aha." přikývla Angelina zamyšleně. "To jde?" Brunetka se uchechtla. "Vím já?" ušklíbla se. "Mám pocit, že můj mozek vypíná od chvíle, co jsem se ocitla přitisknutá u zdi..." "Merline!" skočila dívce do řeči Katie. "Kde to máš?" "Kde mám co?" nechápala Hope. "To, co si kreslila o Dějinách." Dívka vytáhla z kapsy přeložený obrázek a podala jej své kamarádce. Ta jej rozložila. "Tak to si děláš prd..." "Alice!" okřikla dívku zděšeně Katie. "Mluv slušně!" přidala se ke Katie se smíchem Hope. Když však pohlédla na svůj výtvor, smích ji přešel. Na obrázku se nacházel chlapec, jež v objetí svíral drobnou dívku. Kolem nich byla jakási šedá šmouha a drobné, flekaté flíčky. Brunetka zalapala po dechu. "Tak to je novinka." zasmála se Alice přesto, že na této situaci nebylo vtipného absolutně nic.