Dcera cizinky

Kapitola 40: Nézdvořák

"Bradavickým šampiónem se stává." začal ředitel Bradavic. "Cedric Digorry!" Hope vydechla úlevou. Jedno z dvojčat praštilo naštvaně do stolu. Ron cosi vykřikl a Harry pouze zavrtěl hlavou. Hope se obrátila na Angelinu. Ta se na ní malinko posmutněle usmála. Nezdála se však nijak zvlášť zdrceně.

Všichni Mrzimorští nyní stáli a tleskali chlapci ze své koleje. Cedric se se širokým úsměvem postavil a zamířil k Brumbálovi. Když i on jakožto poslední šampión, zmizel za ve vedlejší místnosti, poslal Brumbál zbylé studenty do jejich společenských místností. Až tehdy pustila Hope ruku své kamarádky, vstala od stolu a zamířila co za dvojčaty ke dveřím. "Proč to musí být zrovna on?" postěžoval si jeden ze zrzků. Druhý okamžitě souhlasil. Drobná dívka nad tím protočila očima. "Nechápu, proč to řešíte. Cedric byl vybrán, Cedric bude soutěžit, Cedricovi budeme fand..." než stačila větu doříct, narazila do vysokého chlapce. "Hrozně se omlouvám." promluvila rozpačitě. "To nic. Nedávál jsem pozór." usmál se na ní hoch. Dívka si jej rychle prohlédla. Měl tmavé, krátké vlasy, světle šedé, skoro až bílé oči, dlouhý nos, plné rty a strniště. Delší krk, široká ramena přesto, že byl poměrně hubený. Působil autoritativním dojmem. "To já taky ne. Byla to moje chyba." trvala na svém Hope. "Vůbec né. Dáma první." ukázal na dveře, před kterými oba stáli. "Děkuju." usmála se na něj dívka a dveřmi prošla. Chlapec ji okamžitě následoval. "Tákže tý jsi z Bradavic. Jáké to tu běhém roku jé?" zeptal se jí chlaprc, když se zastavili ve Vstupní síni. "Bradavice mají jakési kouzlo." odpověděla brunetka a mile se na tmavovláska usmála. "Jsém to ále nézdvořák." zamračil se. "Jménuji sé..." zarazil se, když pohlédl za dívku. Hope zmateně zamrkala. Ve chvíli, kdy se jí kolem ramen omotaly dvě hubené ruce, došlo jí, co Kruvalského studenta zaskočilo. "Promiň, ale my máme poněkud naspěch." "Přesně, jak říká George." přitakal druhý zrzek a už společnými silami táhli dívku ke schodům.

"Co to vyvádíte?" zasmála se Hope, když kráčeli po schodech. Přesto, že s nimi šla dobrovolně, stále ji nepouštěli. "Co to s vámi je?" podivila se, když zastavili a postavili se před ní s rukana založenýma na prsou. "On tě normálně balil." promluvil jeden z chlapců. "Jasně. A šel schválně blízko mě, abych do něj narazila a on se mnou mohl navázat konverzaci, že?" uchechtla se. Dvojčatům to však vtipné nepřišlo. "Přesně tak." přisvědčil jeden ze zrzků. "Celou večeři na tebe koukal." "Což ty samozřejmě nevíš." "Byla si příliš zaneprázdněná rýpaním se v jídle." "A nervní Angelinou." doplňovali se chlapci. Dívka těkala pohledem z jednoho na druhého. "To vážně?" bylo to jediné, na co se zmohla. Dvojčata vážně přikývla. Hope se smíchem zavrtěla hlavou. "Tohle vám mám jako věřit?" ušklíbla se a pokračovala v cestě k Nebelvírské věži.

Zrzci ji brzy dohnali. Okamžitě ji objali kolem ramen. Hope nebyla schopná jejich ruce ze sebe setřást. Po chvíli to tedy vzdala. Společně došli až před obraz Buclaté dámy, jež je po chvíli pustila do Společenské místnosti. Drobná brunetka, aniž by dbala na chlapce, využila toho, že ji nedrží a vyběhla po schodech vedoucí k dívčím ložnicím, kam za ní nemohli.

_______________________________________

Včera jsem při psaní této kapitoly usnula. 😅 Proto vychází až dnes... 😬🙄

💋🤗💖