Dcera cizinky

Kapitola 31: Odreagovat se

"Pitomec." zamumlala dívka, když se posadila do křesla u okna ve Společenské místnosti. Tvrdě se kousala do spodního rtu a k tomu ještě poklepávala nohou. Byla naštvaná. A to opravdu hodně. Netrvalo dlouho a obraz Buclaté dámy se odklopil. Dovnitř vstoupila hnědovlasá dívka a hned za ní černovláska.

Obě v jedné ruce svíraly své koště. Došly až drobné brunetce. Alice se posadila na zem u jejího křesla a Katie si klekla před ní. "Má můj skicák." "Já vím." přikývla Katie. "Slyšela jsem, jak si se s ním hádala." vysvětlila. "Vlastně." uchechtla se Alice. "To slyšeli všichni, co byli na hřišti." "Alice." napomenula Katie černovlásku. "Nesnáším ho." "Hope, tohle neříkej." "Co si jako myslel?" vstala z křesla a začala přecházet sem a tam. "Nelétám. A když, tak jenom výjimečně. Kolikrát jsem s vámi sedla na koště?" zeptala svých kamarádkách. "Viděla jsme tě létat na hodinách Létání." zauvažovala Alice. "A před zkouškami, když si chceš vyčistit hlavu. To letáš třeba hodinu. Nikdy jindy jsem tě ale na koštěti neviděla." přiznala Katie. "No právě. Navíc jsem na koště za někoho sedla jen párkrát v životě." "Za koho?" "Za mamku. Té věřím, ale takhle..." "Takže jde o důvěru?" "Ne, Katie. Jde o to, že on ví, že letám jen výjimečně. Ani s Charliem nebo Billem nesednu na koště. To si jako myslel, že je výjimka?" rozčilovala se Hope. "Možná by jí chtěl být." šeptla Alice, doufaje, že ji její kamarádka neslyšela. Ona ji však slyšela až moc dobře.

Nechápala, jak to Alice myslela. Přesto se však neptala. Nebyla si totiž jistá, že to pochopit chce. Zatímco pochodovala sem a tam, alespoň částečně se uklidnila. Chtěla se znovu posadit do křesla. V tu chvíli však do Společenské místnosti vstoupili dva zrzaví chlapci společně s Angelinou. "Hope!" oslovilo brunetku jedno z dvojčat. Ta zavřela oči. "Klid." promluvila na ní tiše Katie. "Nestojí mi to za to." vydechla brunetka a bez dalších slov se rozběhla do svého pokoje. Ignorovala volání jejího jména a jen, co se za ní zavřely dveře pokoje, popadla kus pergamenu, posadila se k psacímu stolu a otevřela kalamář. Namočila brk do inkoustu a místo toho, aby se dala do psaní dopisu, jak původně zamýšlela, začala kreslit.

Potřebovala se uvolnit, vyprázdnit svou mysl. A právě to jí kreslení poskytovalo. Každý z nás má na to jinou techniku. Někdo si jde zaběhat, někdo jiný létá na koštěti, další hraje na klavír nebo navrhuje oblečení... Někteří píšou a jiní... Jiní kreslí. Nezáleží na tom, co člověk dělá. Důležité je, že mu to pomáhá. Všechny myšlenky odsuneme do pozadí. Děláme něco, co nás baví, co nás uklidňuje, něco, co možná pro ostatní neznamená vůbec nic, ale pro nás je to vším. Navíc, vždy vzniká nějaký výsledek. Ať už je to gól, který dáte při hře Famfrpálu, nebo krásná postava, kterou si udržíte díky běhání, překrásná melodie, jež se line, když hrajete na klavír, dokonalé šaty, které udělají radost nějaké dívce. Nebo napíšete knihu, která umožní dalším lidem únik od jejich problémů a starostí. A nebo jako drobná dívka nakreslíte něco, co vám pokaždé, když se na to podíváte připomene, že i když se vám zdá, že v danou chvíli nemůžete být už víc naštvaní, smutní ne na dně, vy už jste toho spoustu překonaly a opět překonáte.. A možná, že až to vše budete jednou vzpomínat, ještě se tomu zasmějete. Protože nakonec zůstane jen vzpomínka.

_______________________________________

Poslední kapitolka dnešního dne. 😊

Připomínám, že kdo by měl zájem, tak mi může napsat do komentářů nebo do zpráv otázky do Charakter asku. 🙃

Dobrou noc. 🌙

💋🤗💖