Dcera cizinky

Kapitola 42: Klec

Brunetka stále hleděla na dívku sedící u stolu Zmijozelských. "Nikdy jsem nepochopila, proč tě tak strašně nenávidí." promluvila Alice, přičemž sebou Hope trhla. "Je to dcera Lestrangeové. Co byste taky čekaly?" vložil se do toho právě příchozí zrzek. "Jasně. Nečistá krev." uchechtla se Angelina. Ron však zavrtěl hlavou. "Tady jde o víc." "Neradi to přiznáváme." ozval se za chlapcem jeho starší bratr. "Ale Ron má pravdu." doplnilo druhé dvojče. "Pravdu v čem?" "Její matka bude přibližně stejně stará, jako tvoji rodiče, Hope." upozornil dívky jeden ze zrzků. Brunetka znovu pohlédla na Zmijozelskou dívku. "Bellatrix Lestrangeové..." víc z chlapcových slov už dívka neslyšela.

Její mysl se vzdalovala na míle daleko. Když už se konečně zastavila, ocitla se dívka v místnosti, jež neznala. Nacházela se zde stovka čarodějů a čarodějek v hábitech. Byli zde také lidé, kteří sem nezapadali. Byli nervózní. Všichni přítomní seděli v jakémsi půlkruhu, v řadách za sebou. V prázdném prostoru před nimi byla klec, v níž se momentálně nacházela dívka s hustými, černými vlasy. Brunetka si v první chvíli myslela, že se jedná o Druellu. Brzy jí však došlo, že se spletla. Tahle dívka byla o něco starší a její nenávistný pohled směřoval na drobnou dívku v jejím věku, jež seděla mezi čaroději, kteří na sobě měli stejné hábity. Ona se od nich však lišila. Na sobě měla černé, krajkové šaty, vlasy stažené v culíku, tmavé kruhy pod očima. Zdála se ztracená. Na pokyn jakéhosi muže povstavala a vydala se přímo ke kleci.

Pohlédla do očí Bellatrix Lestrangeové. Hope přesně věděla, o co se snaží. Viděla odpor, jež se zračil v dívčiných očí. Avšak přesto všechno vydržela, než zjistila vše potřebné. Poté se otočila na přítomné a vypila lahvičku lektvaru pravdy. "Slečno McGonagallová, povězte nám, je slečna Blacková vinná?" zeptal se muž. "Ano." "Použila někdy zakázánou kletbu?" "Ano." "Vraždila." "Ne." Místností to zašumělo. "Znáte nové zákony, že, slečno?" Brunetka přikývla. Hope sledovala, jak se její matka nervózně kousla do rtu. "Provinila se natolik, aby podle nejnovějších zákonů byla uvrhnuta do Azkabanu?" Eleanor bojovala sama se sebou. "Ne, pane. Podle vašich zákonů ne." vydechla těžce. Poslední, co Hope slyšela, než se její mysl vrátila zpět do přítomnosti, byl až hysterický smích.

Dívka si několikrát promnula spánky, aby se uklidnila. Téměř zoufale pohlédla na své kamarádky. Tak ráda by jim řekla, co právě viděla. Nechtěla o tom však mluvil tady. Nebyla si jistá, jestli dvojčata vědí, čeho je schopná. "Ahój." pozdravil skupinku přítomných tmavovlasý chlapec s opravdu hodně světle šedou barvou očí. Bylo to neskutečně zvláštní až hypnotické. Brunetce neuniklo, jak na něj její kamarádky zírají. Dvojčata ho propichovala nevraživým pohledem, zatímco Ron právě mířil za svým brýlatým kamarádem, který se zasněně usmíval při pohledu na nějakou Havraspárskou dívku. "Ahoj." usmála se Hope na neznámého. "Véčer jsém sé nestačil přédstavit." zazubil se tmavovlásek a natáhl k dívce ruku. "Mihail Andonov." "Hope Lupinová." přijala dívka chlapcovu ruku. "Rád tě poznávám, Hope." usmál se Mihail a jemně ji políbil na hřbet ruky. Dívka zmateně zamrkala. Kdyby to udělal nějaký student z Bradavic, připadalo by jí toto gesto hloupé. V podání tohoto Kruvalského studenta ji však okouzlilo. Někdy stačí úplná maličkost, aby člověk očaroval naši mysl, probudil v nás zvědavost a získal si naši plnou pozornost.

_______________________________________

Dobré ráno, miláčci. 😁 (Mám až moc dobrou náladu 😅)

💋🤗💖