Dcera cizinky

Kapitola 79: Dělala to vždycky

Skupinka Nebelvírských studentů seděla na křeslech a zmateně hleděla na dívku, jež hleděla střídavě hleděla do jejich tvářích. Viděla strach, nejistotu, obavy, důvěru, lásku, něhu a spoustu dalších emocí. "Nejsem ta, za kterou mě máte." promluvila. "Dva z vás už o mně ví, že nejsem jen čarodějka." "Nechápu." přiznala blonďatá dívka. "Jsem jasnovidka." "A-Aha." "Merline. Od malička?" "Ano, Lily. Přesněji od narození. Ale poprvé jsem měla vidinu v osmi letech." "Tohle ale není to, co nám chceš říct." ozval se hnědovlásek. "Nevypadáš překvapeně." poznamenal černovlasý chlapec. "Věděl jsem to." odmávl jeho poznámku Remus a s očekáváním a obavami pohlédl do oříškových očí.

"Máš pravdu." "Tak o co jde?" "O mou minulost, Roxy. Řekla jsem vám, že jsem se sem přestěhovala z Afriky, do které jsme odjeli, když jsem byla malá. Pravda je ale taková, že jsem v Africe nikdy nebyla." "Tak kde jsi žila?" "V Londýně, Lily. Přesněji v rodinném sídle své rodiny." "Jako McGonagallů? Já myslel, že..." začal světlovlasý chlapec, ale brunetka ho přerušila. "Ne. Tohle bude těžký..." povzdychla si. "Neodkládej to. Prostě jim to řekni celé." poradila jí žena, jež studenti do této chvíle nevěnovali ani tu nejmenší pozornost. "Dobře. Ale musíte mi slíbit, že neodejdete, dokud si to nevyslechnete celé." Nebelvíři přikývli a tak se dívka dala do vyprávění.

"Tak zaprvé. Nejsem z této doby. Mí rodiče jsou naživu, ale opravdu to jsou Bystrozoři. Celý svůj život jsem prožila v Londýně. Měla jsem bratra, Kevina. Je to něco málo přes rok, co zemřel. Tehdy jsem se zhroutila. Nikoho jsem neposlouchala, s nikým jsem nechtěla mluvit, skoro jsem nejedla, nespala a tak podobně..." Mlha zahalila celou místnost. Když se konečně rozestoupila, brunetka pokračovala ve svém vyprávění. "Díky vám jsem znovu začala objevovat to, kým jsem. Kým jsem vždycky byla. Naučila jsem se mít samu sebe ráda takovou, jaká jsem. Nikdy však štěstí nevydrží dlouho a já začala mít stále se opakující vidinu a současně noční můru. Viděla jsem v ní chlapce, jež bez známek života ležel na louce uprostřed lesa. Byl zakrvácený a i já měla krev na šatech. Strašně jsem se bála. Naštěstí jsem na to nebyla sama." tvrdě se kousla do rtu.

"S pomocí jsem to zvládala a nakonec se s tím tak nějak i smířila. Pak přišla další rána. Kouzlo, jež mě poslalo sem, nebylo trvalé. Slouží totiž k užití na čaroděje nebo čarodějku. Jelikož já jsem jasnovidka, mělo hold háček. Musela jsem kouzlo vyřknout, aby bylo trvalé. Jasnovidka totiž nemůže ovlivňovat život jiné jasnovidky. Musela jsem si tedy vybrat, ve které době chci žít. Profesor Brumbál byl toho názoru, že bych to měla udělat po plese. Když jsem večer odcházela z Velké síně..." zlomil se jí hlas. "Loučila ses." pochopila zrzavá dívka. V očích se jí leskly slzy. "Přišlo nám to tak." "Tohle jsme ale nečekali." přidala se k zrzce blondýnka. "Ani jste nemohli. Nemohla jsem vám to říct. Ne, dokud jsem si nevybrala." nadechla se a pokračovala.

"A já si vybrala dobu, do které jsem se narodila. Proto jsem se potřebovala rozloučit." "Pak nechápu..." zamrkal zmateně brýlatý chlapec. "To kouzlo prověřovalo mé rozhodnutí. A to tak, že mi ukázalo to, čeho se bojím nejvíc. Tohle předpovídaly ty vidiny a noční můry. Šlo o to kouzlo." "Koho si tam viděla?" zeptal se jí světlovlásek. Dívka mu pohlédla do očí. "Víš, koho jsem viděla." odpověděla. "Vybrala sis ho." "A ty si to věděl dřív než já. Stejně jako Brumbál věděl, že jsem si vybrala tuhle dobu, zatímco já stále váhala. Viděli jste pravdu dřív ne já. Nechtěla jsem si to připustit. Ale teď už to vím. Měl si pravdu, když si řekl, že jsem si vybrala hned první den." "Pochopila si to?" smutně se na ní usmál. Přikývla. "Stála jsem tam s vámi. S tebou. Pak přiběhl James se Siriusem. Mohla jsem jít k nim. Měla jsem na výběr." "Jenže ty sis vybrala někoho úplně jiného." v zelených očích se blýsklo poznání.

"Máš pravdu, Lily." přitakala Nel. "Vybrala jsem si jediného člověka, kterému jsem byla schopná, alespoň částečně, otevřít své srdce. S ním bylo všechno snazší a těžší zároveň. Spoustu věcí mi zkomplikoval. Mnohem víc mi jich ale usnadnil. Ten večer jsem šla za ním. Vyšla jsem ty pitomé schody a ocitla se před dveřmi, na nichž bylo napsáno velkým písmem Pobertové a jejich jména. Čtyři jména. Mě však zajímalo jen jedno z nich." pohlédla do očí chlapce, kterého nadevše milovala. "Remus Lupin."

V pokoji Nebelvírských studentek pátého ročníku se rozsvítilo světlo. Katie vyskočila na nohy a přistoupila k posteli své drobné kamarádky. Ta si mnula spánky a pokoušela se uklidnit svůj zrychlený dech. "Hope, co si viděla?" zeptala se Katie šeptem. Nechtěla probudit Alice. "Rodiče a... Roxy." "Roxy?" nechápala Katie. "Poté jsem pojmenovaná. Asi." "Aha. A jaká byla?" Na to Hope neměla odpověď. "Jak víš, že to byla Roxanne?" "Mamka ji oslovila Roxy." odvětila brunetka. "Dobrá. O co v té vidině šlo?" "Mamka vyprávěla, jak se dostala do téhle doby. Nikdo z jejích přátel to nevěděl. Ani táta. Myslela jsem si, že jemu to řekla... Ne, tajila to tak dlouho, jak jen to šlo." "Hope..." "Chápeš, Katie? Dělala to vždycky. Dokud nemusela, nesvěřovala se se svou minulostí. I jim to řekla, když už musela. Až když neměla na výběr." rozhodila zoufale rukama.

Katie si vlezla ke své kamarádce do postele a jemně ji objala. Hope si opřela hlavu o její rameno. "Co když mi to nikdy neřekne?" zeptala se tiše. "Co když se nikdy nedozvím, kdo byla ta žena, po níž jsem dostala své druhé jméno?" "Proč to tak moc chceš vědět?" špetla Katie. "Protože mám pocit, že jinak nikdy tak úplně nezjistím, kdo jsem."

Nejistota. Jeden z nejhorších nepřátelů lidí i čarodějů. Často kvůli ní vznikají podezření, obavy, strach, žárlivost... Podvrtává to, co jsme si mysleli, že víme jistě. Najednou se cítíme, jako kdybychom nevěděli nic. Ztrácíme se ve světě kolem nás, v našich blízkých a nakonec i sami v sobě.