Dark Wolf

11.Díl - Já to zvládnu sám...

Udělala jsem pár kroků dozadu a on se na mě podíval. Vypadal naštvaně, hodně naštvaně.

"Ty mi nemáš, co rozkazovat!" zakřičel na mě.

"V tomto ti musím rozkazovat, protože o tom nic nevíš!" zakřičím nazpět.

"A co jako? Já tvoji pomoc nepotřebuju!" zakřičel a lehl si na postel. Překřížil si kotníky a ruce dal za hlavu.

"Vážně, fajn. Dělej si co chceš! Proměňuj se, kdy chceš, trp sám, ale varuji tě! Jestli na tebe přijdou, tak tě osobně zastřelím kuší!" zakřičím na něj a jdu ke dveřím. Slyším jeho hluboký nádech a výdech. Sahám po klice, když slyším, jak se zvedl z postele.

"Počkej," řekne dřív, než otevřu dveře.

"Proč? Chceš mi říct, jak to všechno zvládneš sám?" Otočím se na něj a ruce si překřížím na prsou.

"Omlouvá se."

Cože? On se mi omlouvá? To bych do něj neřekla. Myslela jsem, že mi řekne nějakou chytrou poznámku, ale on se omluvil.

"Prosím, pomoz mi. Já nevím, co mám dělat." Prohrábne si svoje vlhké vlasy a podívá se na mě smutným pohledem.

"Budeš mě poslouchat? Nebudeš odporovat?"

"Cože? To nemyslíš vážně?"

"Fajn, jak myslíš." Otočím se a jdu ke dveřím.

"Dobře, dobře. Budu tě poslouchat a nebudu odporovat," řekne dřív než k nim dojdu. Usměji se a otočím se na něj.

"Pomůžeš mi teda?"

"Jo, pomůžu ti."

"Díky."

Lehne si zpátky na postel a zaujme svou předešlou polohu. Jeho oči jsou stále upřené na mě, když jdu ode dveří k lavičce u okna. Sednu si na ní a kolena si přitáhnu k sobě. Otočím hlavu k oknu a dívám se ven.

"Můžeš mi říct, co děláš?"

"Dívám se z okna, není to jasné?"

"Je, ale už můžeš odejít," řekne a já se zasměji.

"Co je tu vtipný?"

"Ty. Myslíš, že tě tu můžu nechat? Za úplňku?"

"Hele, já jsem velkej kluk. Dokážu se o sebe postarat. Zvládl jsem to už předtím," řekne a zavře oči.

"Když je úplněk, cítíš potřebu lovit. A je jedno koho. Řekni mi, když si teda ten velkej kluk, kde si se probudil po úplňku? " Položila jsem otázku a on prudce otevřel oči. Otočil se na bok a díval se na mě.

"Tady, kde bych se měl probudit?"

"Tak jinak. Přivazuješ se při úplňku?"

"Cože? Zbláznila ses?" Udělal znechucenou grimasu.

"Nelži, cítím pach tvojí krve. Přivazuješ se v zadní místnosti domu, že?"

"Já nic necítím!"

"Neumíš svůj čich používat. Stejně tak zrak, sluch, rychlost. Neumíš používat svoje smysly," zašeptala jsem a rychlostí se dostala za jeho postel.

"Hej, kde jsi?" zakřičel a posadil se.

"Za tebou," řekla jsem a on se prudce otočil.

"Jak si to udělala?"

"Tohle všechno tě musím naučit, aby tvá proměna nebolela." Zasmála jsem se a vrátila se na své místo.

"Kdy si se proměnila poprvé?"

"Když mi bylo pět." Podívala jsem se na něj. V jeho očích byla vidět zmatenost.

"Nebyla to přirozená přeměna, vyvolali ji. Musela jsem se to, co nejdříve naučit ovládat. A ty ses přeměnil kdy?"

"Když mi bylo patnáct," řekl suše, bez jakékoliv emoce.

"Fajn, jak dlouho si se přeměňoval?"

"Několik hodin."

"Kolik přesně?"

"Dva dny."

Och bože. Chudák Harry. Nikdy jsem neslyšela, že by se někdo proměňoval tak dlouho. Zřejmě to bude tím, že jeho matka je člověk. Nebo já si to myslím, že je člověk.

"A od té doby se přivazuješ?"

"Jo. Po první proměně jsem se probudil v lese. Špinavej a jen v kalhotách. Počkej, když nad tím tak přemýšlím. Když se ty proměníš, jsi nahá?" Zazubil se.

"Cože? Ne! Mám na sobě šaty," mluvím rychle, ale cítím, jak se červenám.

"Škoda," zasmál se.

Dál už jsme se nebavili. Já pořád pozorovala svět za oknem. Po nějaké chvíli jsem slyšela Harryho klidný dech. Usnul. Upřímně mu závidím, já určitě usnu, až ráno. Chtěla jsem se podívat na telefon, ale zapomněla jsem kabelku v Harryho autě. Zaklela jsem a chtěla najít jeho klíče, která jsem asi nechala pořád v zapalování. Harry má štěstí, že sem nikdo nechodí, jinak už by jeho auto bylo pryč. Zvedla jsem se z lavičky a seběhla dolů. Otevřela jsem dveře a šla do auta, které jsem potom zamkla. Prohrabávala jsem se v kabelce a podívala se na mobil. Moji rodiče o mě asi strach nemají, když mi ani jednou nezavolali. Zavřela jsem vchodové dveře, když jsem slyšela Harryho, jak křičí. Rychle jsem vyběhla schody. Vrazila jsem do pokoje a viděla, jak se Harry kroutí ve spaní.

Hodila jsem kabelku na zem a běžela k němu. Něco hrozného se mu zdá, nebo je možná ten typ vlka, který mívá vidiny nebo je přenašeč. Ale těch je na světě jen pár. Že by to byl on? Vždy to bývají černí vlci. Říká se jim darkové, ale oni patří do královského rodu. Darkové by se nikdy svého potomka nevzdali a už vůbec ne syna. Ale co když se ho nevzdali? Co když ho někdo od nich oddělil. Harry hlasitě zakřičel, čímž mě vytrhl z mých myšlenek.

Nadzvedla jsem mu trup z postele a ruce obmotala okolo něj. Házel sebou a pořád křičel.

"Harry, Harry!" Šeptala jsem mu do ucha. Neslyšel mě. Byl celý zpocený a třásl se.

"Harry!" Trochu jsem zvýšila hlas, protože jsem měla strach nejen o něj, ale i o sebe. Konečně se probudil. Chytil se mých paží jako bych se měla někam vypařit.

"To je v pořádku, to je v pořádku," uklidňovala jsem ho a držela z hlavu.

"Ne, to teda není," řekl vyčerpaně.

"Míváš ty sen často?"

"Skoro každý den."

"Řekni mi, co je to za sen? Teda pokud chceš. Chceš mi ho říct?"

"Ne. Prosím nenuť mě!"

"Dobře, nebudu," řekla jsem a pořád ho držela.

Třásl se, hodně se třásl. Zavřel oči a snažil se uklidnit, což mu moc nešlo. Držela jsem ho okolo hrudi a druhou rukou mu zajela do vlasů. Po nějaké chvíli se začal konečně uklidňovat a usínat mi v náručí. Pořád jsem musela myslet, co to může být za sen. Jestli má nějaké vidiny, a nebo je to přenašeč. Přenašeč znamená, že přenáší duše mrtvých vlků do ráje nebo do horoucích pekel. Když jde duše do pekla, tak ho to příšerně bolí, ale když jde do ráje, tak jeho tělo sílí.

Když jsem si byla stoprocentně jistá, že spí, chtěla jsem se zvednout a jít si sednout opět na lavičku, ale jeho stisk okolo mé paže zesílil, když jsem se pohnula. Tento kluk mě nepřestane udivovat. Ale v poloze, ve které jsem se zrovna nacházela se spát nedalo. Opatrně jsem Harryho odsunula, abych si mohla lehnout taky. Ještě štěstí, že spal uprostřed postele. Lehla jsem si na bok a ruku měla pořád přehozenou přes jeho hruď.

Teď je to jisté. Musím mu pomoci za každou cenu. Ať už je sebevíc nepříjemný nebo náladový, musím mu pomoci. S touhle myšlenkou jsem za pár minut usnula.