Dark Wolf

13.Díl - Já budu rychlejší...

ANNABELL

Doběhla jsem domů v rekordním čase. Zbývala mi ještě půl hodina. Chtěla jsem jít zadním vchodem, ale byl zamčený. Tohle udělal táta schválně. Chce, abych přišla hlavními dveřmi. Kdybych byla apoň špinavá, tak by mi věřili, že jsem byla v lese. Ale já jsem čistá. Mohla jsem se vrátit do lesa a někde se zašpinit, ale to už někdo otevřel dveře. Táta. Nevinně jsem se usmála a on mě chytil za ruku. Strčil mě dovnitř a táhl do obýváku. Posadil mě na pohovku a i s mámou se na mě podívali.

"Kde jsi byla?"

"Ehm... v lese."

"Proč?"

"Byl úplněk?"

"Potkala si někoho? Nebo nezabila si někoho?" Vyptával se táta.

"Ne, nikoho jsem nepotkala," řekla jsem s klidem a naši si oddechli.

Ne, že by se zeptali jestli jsem v pořádku. To je nepodstatná věc, tak jako vždy.

"Mami, můžu se vás na něco zeptat?"

"Samozřejmě, o co jde?" Sednou si na gauč naproti mě.

"Jak se pozná Dark?"

"Když se promění, je černější než uhlí, proč?"

"Ne, jak se pozná, třeba kdyby se neproměnil. Dá se to nějak poznat, jen na pohled?"

"Ne, tak ne. Musela by si třeba vidět jeho talisman. My máme znak naší rodiny. Je tam vlk a nad ním jsou zobrazeny překřížené meče. Viděl jsem i talisman Darků. Je stříbrný jako náš. Je v něm vytištěný vlk a za ním měsíc v úplňku." Řekl táta.

Asi se budu muset nenápadně podívat na Harryho talisman.

"A jsou vždy darkové přenašeči?"

"Neříkej jim tak. Zní to jako by přenášeli nemoc. Přenášejí duše, ale říká se jim převozníci." Zasmála se máma.

"Proč to potřebuješ vědět?"

"Myslím, že se mi o něm něco zdálo," zalhala jsem. Nechci našim nic říkat, dokud si nebudu sto procentně jistá.

"Co přesně?!" zděsil se táta. Co může vědět a tají to přede mnou?

"Už si nepamatuji. Proč, děje se něco?"

"Ne, nic. Jen mě to zajímalo." Zalže. Vím, že lže. Jeho tlukot srdce se zrychlil. Byla jsem pevně rozhodnutá, že se to dozvím.

"Tak jsou vždy Darkové převozníci?"

"Ano jsou, ale teď byl mezi Darky skandál."

"Jaký skandál?"

"To ti nemůžu říct." Řekl táta.

Jaký skandál? Co by nechtějí říct. Vždyť už jsem dospělá. V normálních zákonech, ale jsem. Seděla jsem na gauči a začala se s rodiři dohadovat, aby mi to všechno řekli. Nic.

"Annabello! Už se s tebou o tom dál nebudeme dohadovat! A nemáš jít náhodou do školy!" zakřičela máma.

Nestává se moc často, že máma křičí. Stalo se to vlastně jen párkrát, ale to bylo vždy kvůli mě. Snažím se chovat jako slušně vychovaná dcera, ale někdy to prostě nejde. Ale teď jsem si uvědomila, co řekla. Škola, já na ní úplně zapomněla. Podívala jsem se na hodiny, které ukazovali, že jsem už změškala první dvě hodiny. Kruci, teď budu muset rovnou na tělesnou výchovu.

"Sakra, musím do školy," svou rychlostí jsem vyběhla do pokoje, kde jsem si hned vyčistila zuby a vlasy stáhla do copu, protože je nemám umyté. Rychle jsem se nalíčila a šla se obléknout. Rovnou jsem si oblékla sportovní oblečení, protože to stihnu akorát na hodinu. Do tašky jsem si srčila šaty s dlouhým rukávem a legíny pod ně. Vysoké boty na podpatku. Vzala jsem tašku a běžela dolů.