Dark Wolf

38.Díl - Miluješ mě?...

"Co se děje?"

"Je tady!" pořád mě táhla za sebou. Sešly jsme schody, když promluvila.

"Princezna Gemma!" řekla a my se ocitly v obýváku, kde byl Scott, máma, táta a zřejmě princezna Gemma. Naprázdno jsem polkla a připravila se na nejhorší.

"Annabell? Ty nejsi s Harrym?" zareagovala máma a já pořád sledovala Gemmu. Nebudu jí říkat princezno, je to divné. Ale jestli na tom bude trvat, budu muset.

"Byli jsme venku a on hned usnul." Koktala jsem, což nezůstalo bez povšimnutí.

"Prosím. Nemusíš se mě bát. Já nekoušu. Někdy!" zasmála se a já se trochu uvolnila. 

Ukázala mi, abych se vedle ní posadila a já poslechla. Její přízvuk byl stejně silný jako Harryho. Byla na něj i trochu podobná. 

Jsem strašně nervózní. Co když jsem přišla, aby Harryho našla a odvedla? NE, nesmím na to myslet.

"Takže. Annabell. Tohle je princezna Gemma, což už si poznala. Princezna se chtěla osobně připojit k hledání prince-" 

Táta se zasekl, protože ví, že mi o tom nikdo nic neřekl. Kdyby jen věděl, co všechno já vím. 

"Neboj se Phillipe, všechno jsem ji řekla." Ozvala se  Allison a já na ní hodila naštvaný pohled. 

"Fajn. Takže princezna se chtěla osobně přidat ve hledání. Víme, že je v státě Washington, takže všude jsou naši lidé. Ty taky pomůžeš. A můžeš vzít i Harryho!" 

Ukázal na mě. Souhlasně jsem kývla a táta se usmál. 

"Tak prosím běž našeho hosta ubytovat." 

Souhlasně jsem kývla a zvedla se z gauče. Ona mě následovala do prvního patra, kde jsem otevřela první pokoj pro hosty, který byl asi nejdál od mého pokoje. 

"Máte tu všechno. Koupelnu, šatník a kdyby jste něco potřebovala, tak mám pokoj na konci chodby."

"Děkuji, ale prosím nevykej mi. Připadám si jako bych měla padesát a to je mi teprve dvacet tři." Zasmála se a já jen tiše přikývla.

"A nemusíš se mě bát." Dodala a položila mi ruku na rameno. Podívala jsem se ji do očí, které byli stejně zelené jako Harryho.

"Dobře," řekla jsem roztřeseně.

"A říkej mi Gemmo. Nesnáším oslovení princezna. Možná budeme kamarádky. Přijela jsem sem sice hledat svého bratra, ale ještě víc jsem se chtěla dostat z domu," povzdychla si. 

Posadila se na postel a dívala se na mě.

Vůbec nevím, co mě to napadlo za blbost, ale posadila jsem se vedle ní.

"Proč si chtěla z domu?"

Blbá otázka. Vím, sama bych nejradši utekla. 

"Nebudu tě tím zatěžovat."

"Klidně mi to řekni. Stejně nemám co dělat." Usmála jsem se.

"A co tvůj přítel?"

"Spí, protože jsem ho donutila jít do divadla!" Zasmála se a já s ní.

"Naštval se na tebe?"

"Asi ano, ale zítra bude v pohodě."

"No nemyslím, když si mu nic nedala." Řekla a já zrudla.

"Radši mi řekni, co se děje?" 

Změnila jsem radši téma. 

"No, bylo to tak vždycky, ale teď když se rodiče dozvěděli, že je tady, tak je to mnohem horší. Chápu je, já chci svého bratra taky za každou cenu najít, ale oni na mě úplně zapomněli. Snaží se ho jen najít a o mě se vůbec nezajímají. I můj přítel. I on jako by na mě zapomněl. Je jeden z vojáků a Harolda hledá. Při to na mě z vysoka kašle. Než jsem sem odjela, tak jsme se strašně pohádali a on mě poslal do háje!"