Dark Wolf

3.Díl - On je jako já?(New)

Annabell seděla v lavici a odpočítávala, kdy tahle pekelná hodina skončí.

„Jsi v pohodě?" zeptala se Katie starostlivě, protože moc dobře ví, jaká dokáže Jenna být. Vždy je ráda, když může někoho ponížit, nejraději má nováčky.

„Jo, jsem v pohodě, ale jestli si ta barbie myslí, že to nechám jen tak, tak to se šeredně plete," řekla Annabell přísně, což Katie rozesmálo.

„Myslí, že to bude dobrá podívaná," smála se hlasitěji, než původně chtěla a Annabell se k ní přidala.

„Slečny, neruším vás?" zeptal se učitel a obě otočili oči v sloup. Pak se obě naráz omluvili a on pokračoval ve výkladu. Ty dvě však pokračovali v debatě, až do konce hodiny. Anabell byla ráda, že si hned první den našla kamarádku, se kterou si tak dobře rozumí. Jakmile zazvonilo všechno se v Anabell rozpálilo a ona měla v plánu říct Jenne, co se sluší a patří. Uviděla jí hned, jak vyšla ze třídy, s Katie v patách, jak stojí u skříňky a baví se s nějakýma klukama. Koketně si natáčela vlasy na prst a přihlouple se usmívala. Annabell k ním přistoupila blíž a podívala se na Jennu, která si jí nevšímala.

„Ehm, ehm." Upozornila Annabell na sebe.

„No ahoj, tak jak se ti zatím líbí ve škole?" Tu ironii jakou tohle pronesla, museli slyšet, až v Mexiku.

„Tenhle tón si strč za klobouk. Nikdo na něj není zvědavý. Ale jen mi pověz, připadáš si teď víc důležitá?" Annebell si přikřížila ruce na hrudi a ironicky se zatvářila. Všimla si, že pánská společnost, co stála na chodbě s nimi, se začala lehce pochechtávat.

„Cože?"

„No já nevím, jestli jsi tak zoufalá, že si musíš na lidech honit svoje ego, ale málo kdo si to nechá líbit, ty huso. Ale jen pokračuj, máš perfektní nájezd na to, aby ti někdo dal přes hubu. Měj hezký den," usmála se, co nejlépe uměla a odešla. To už všichni okolo smáli, z plných plic a Jenna byla rudá jak rajče.

„Krávo!" Pronesla Jenna, ale to dělat neměla. Už tak měla Annabell, co dělat, aby ji nedala jednu mezi oči, ale tohle bylo spouštěč jejího vzteku. Otočila se a do Jenny vrazila, tak silně, že narazila do skříněk. Zvuk, jak do nich narazila, se rozlehl po celé chodbě a všichni se za tím otočili. Jena se skučením svalila na zem a vyděšeně se na Annabell podívala, netušila, co přijde teď. Oprávněně.

„Annabello!" zakřičel na ní někdo, když se zrovna napřahovala, že jí dá facku. Otočila se a viděla tátu, jak jde rychlým krokem k ní. Ona nechápala, co tu dělá? Proč tu je? Na nic nečekal a za paži ji vyvedl pryč od všech.

„Pusť mě, já nejsem mále dítě, abys mě mohl odtáhnout za paži pryč." Vysmekla se mu a nepřátelsky se na něj podívala.

„Děláš si legraci? Co to mělo znamenat?"

„Co přesně myslíš?"

„Nedělej, že nevíš, o čem mluvím. Mohla si jí ublížit."

„Zasloužila by si to."

„Annabello! Slíbila jsi něco! Už jsi zapomněla, co se stalo v Seattlu?"

„Ne, nezapomněla! Ale tady v té rodině, se nějak na sliby nehledí, co?"

„O čem mluvíš?"

„O čem? O tom blbém stěhování stále! Neslíbil jsi, že v New Yorku už zůstaneme? Už žádné stěhování?"

„To je něco jiného!"

„Ne, to rozhodně není. Je to pořád stejná písnička dokola, ale co sejde na mě, že? Na můj názor se nikdo neptá, kdybych podle rodinného řádu nebyl napsáno, že dospěji až v jedna dvaceti, tak už tady asi nejsem."

„To nemyslíš vážně!"

„Myslím, to smrtelně vážně! A teď mě omluv, mám další hodinu." Otočila se, a co nejrychleji šla k dámským toaletám, kde naštěstí nikdo nebyl. Odložila si kabelku na umyvadlo a opřela se o něj. Zhluboka se nadechovala a začala si uvědomovat, co to vlastně svému otci řekla. To, co si myslela snad celý život, ale nikdy mu to říct nechtěla. Chtěla počkat, až bude dospělá a odjet pryč, najít si hezké místo, kde se jí bude líbit a usadit se. Bože, já jsem taková nána. Má na sebe tak nehorázný vztek, že má chuť něco rozbít. Nejraději by odešla, ale nemůže. Nestojí o problémy, hned první den.

Uklidni se, klídek. Nic se nestalo, všechno je v pořádku. Neranila jsi svého tátu, nic tak hrozného jsi mu neřekla. Co to kecáš ty huso, jasně že jsi ho ranila. Aspoň si nelži sama sobě.

Neudržela se a pěstí udeřila do zrcadla, které se následně toho rozbilo. Nechtěla použít tolik síly, ale neovládla se. Prostě to nešlo. Podívala se na svou pěst, kde měla malé krvavé ranky. Ihned strčila ruku pod tečící vodu a lehce sebou trhla. Musela si, ještě vytáhnou drobné střípky skla. Hlavně z toho důvodu, aby se jí to mohlo hned zahojit. Ještě si otřela přebytečnou vodu z ruky a dívala se, jak se jí pomalu malé ranky zacelují. Oddychla si, že aspoň nebude mít problém, že to udělala ona. Vyšla ven a podívala se na rozvrh a zděsila se. Měla mít tělocvik. Och můj bože, už jdu pozdě! Nemám žádné věci s sebou, co teď? A teď ještě, kde to je. Sakra!

„Slečno Collman, co tady děláte? Hodina už dávno začala." Překvapila mě ředitelka, která právě procházela.

„Já se omlouvám, ale zřejmě jsem se ztratila. Mám mít tělocvik a nemám nic s sebou a ani netuším, kde to je." S klidem vysvětlila, jak se věci mají.

„Ano, volala jsem Vašemu otci, že je potřeba podepsat nějaké papíry ohledně studia, tak jsem se zmínila, že tyhle věci budete potřebovat a on je přivezl. Pojďte se mnou."

Annabell s ní šla do ředitelny, kde si vyzvedla své věci, pak ji ještě doprovodila k fotbalovému hřišti, kde už bylo živo. Učiteli za ní vysvětlila drobné zdržení, mezi tím, co se ona převlékala. Pak se vrátila zpět na hřiště, okolo byl jakoby živý plot, který tvořil les. Vypadalo to velice zajímavě a tajemně. Všimla si dvou skupin, skupina kluků, kteří se zřejmě chystají hrát nejspíš fotbal. A druhá skupina byla většinou holky, ale i pár kluků se tam našlo. Hned jak přišla blíž, tak si všimla, že jsou holky taky rozdělené. První skupina byla Katie, která se bavila s nějakýma holkama a dál Jenna zřejmě se svými poskoky. Na každé střední škole je to úplně stejné, namyšlené pipky, které si myslí, že jsem královny světa. Zhluboka se nadechla, aby zahnala své kousavé poznámky a vydala se k nim.

„Slečna Collman?" zeptal se jí jeden z učitelů. Ten mladší, mohl mít něco okolo dvaceti let, ale v těchto odhadech nikdy nebyl dobrá. Měl krátké tmavé vlasy a zlatohnědé oči. Pleť měl tmavší a nádherný úsměv.

„Ano," odpověděla s klidem.

„Já jsem Yassar Malik. Učím tělocvik a chemii." Usmál se na mě. Já se šla postavit ke skupině, kde byla Katie, která se na mě usmála.

„Tak že dámy, dnes si dáme opět štafetu. Vidím, že jste se nějak rozdělily, ale já vás ještě přeskládám. A vy slečno Collman, jelikož jsem zapomněl vaši složku, tak to necháme náhodě."

Zasmál se a vlezdoprdelka Jenna se svojí bandou taktéž. Učitel začal všechny stavět na svá místa a Annabell skončila proti Jene. Jaká náhoda.

„Slečna Fall, je velmi dobrá a často reprezentuje školu v téhle disciplíně. Uvidíme, jak si povedete." Poplácal ji po rameně a v duchu si myslel, že to projede. Tak jako každý nováček. Jenna byla prostě jeho favoritka na sport.

Ostatní ještě o něčem diskutovali a Annabell se rozhlížela kolem. Hlavně ji fascinovaly ty lesy kolem. Cítila se příjemně. Opodál stáli kluci a pozorovali holky a mluvili spolu. Annabell si všimla kluka, kterého viděla ve třídě předtím, sem tam prohodil pár slov s klukama, ale jinak se moc nezapojoval. Nějak se na něj zadívala, jelikož to cítil, tak zvedl hlavu a ona se dívala přímo do jeho zelených očí, které zazářily. Opravdu, jak barevné žárovečky. Vypadalo to, jakoby...jakoby jí chtěl ukázat, kdo je. Ne, to není možné! Nemůže být!