12.Díl - Kde si byl?!...

10.9K 547 0
                                    

Ráno se probudím se skvělým pocitem, který jsem ještě nikdy neměla. Nestalo si mi, že bych za úplňku spala. Když se rozhlédnu kolem sebe, uvědomím si, kde to vlastně jsem. A hlavně s kým. Ležím na boku a Harry má svou ruku přehozenou přes můj bok. Já zapomněla, že jsem tu zůstala. Rozhlédnu se ještě po pokoji a všimnu si svojí kabelky, ve které svítí můj telefon. Oddělala jsem Harryho ruku ze svého boku a on se otočil na břicho, ale nevzbudil se. Vzala jsem svoji kabelku a odešla z pokoje. Určitě volají rodiče, kde jsem byla celou noc. Jako bych to neříkala - máma. Co se stane, když použiji svojí hlášku na hlasovou schránku.

"Halo? Tady Annabell Collman, momentálně mám důležitou práci, tak vám zavolám později!" řekla jsem a udělala zvuk pípnutí. Prosím, ať to vyjde.

"Annabello! Okamžitě přijď domů! Jestli se nevrátíš do hodiny, tak tě s tátou půjdeme hledat!" zakřičela do telefonu a zavěsila.

No bezva. Co teď budu dělat? Mám mámě říct, že jsem přespala u kamaráda, který je taky vlk a potřeboval pomoci, a nebo že jsem usnula v lese. Možná se mě ani nebudou ptát? Ale budu se postupně připravovat na nejhorší. Podívala jsem se na hodiny a bylo teprve pět ráno. Dvacátého devátého října. Pane bože, spali jsme dva dny! Jak jsme mohli spát dva dny? To není možné. Já jsem vždy stávala brzo ráno, tak jak to, že teď jsem spala s Harrym dva dny. Něco je tu špatně a já musím zjistit, co? Schovala jsem mobil do kabelky a rozběhla se domů.

HARRY

Ráno jsem se probudil se zvláštním pocitem. Nebyl to ten pocit, který mám vždycky, když se mi zdá ten příšerný sen, který je poměrně častý. V poslední době. Podíval jsem se na druhou půlku postele a nikdo tam nebyl. Díval jsem se i po pokoji, ale nikdo tu nebyl. Že by se mi jen zdálo, že tu se mnou byla Annabell. Ale asi se mi to zdálo. Nechtěně jsem se dostal z vyhřáté postele, ze které byla cítit nějaká příjemná vůně. Když jsem šel do koupelny, tak jsem slyšel, jak práskly vchodové dveře.

Rychle jsem přešel k oknu, ze kterého je vidět na příjezdovou cestu. Tak se mi to nezdálo. Její bílé vlasy bych poznal na dálku. Držela v ruce telefon a dívala se na něj. Potom ho schovala a rozběhla se pryč. Takže tu opravdu byla. To je její vůně na polštářích. Ale rád bych věděl, jak dlouho jsem s ní spal. Nikdy v životě jsem s holkou nespal jen v posteli. Vždy když jsem skončil s holkou v posteli, tak to bylo jen za jedním účelem a to byl sex. A ony vždy věděly, že je mám jen na jedno. Nikdy jsem je nebral sem. Vždy se to odehrálo na místě. Chtěl jsem se podívat na telefon, ale asi jsem ho nechal v autě. Auto! Kde mám klíčky? Prudce jsem se otáčel, abych je našel. Když jsem je uviděl na nočním stolku, tak jsem si oddychl. Na tohle auto jsem šetřil od svých dvanácti a ještě jsem si musel vzít studentskou půjčku, kterou splácím ještě teď. Vzal jsem klíčky a sešel do auta pro telefon. Vrátil jsem se zpět a zamířil si to rovnou do kuchyně. Nepamatuji si, že bych ho vypínal.

Snad se nevybil, protože nabíječku jsem nechal u mámy. Chvála bohu naskočil. Najednou se rozvibroval pod návalem zpráv a zmeškaných hovorů. Je tam pár hovorů od Zayna a Nialla, ale víc je tam od mámy. Jelikož vidím, že je teprve půl šesté ráno, tak ji zavolám v sedm a budu muset do školy. Došel jsem do kuchyně, kterou stále ještě spravuji. Mám tu lednici a kávovar, což mi zatím stačí. Zapnul jsem kávovar a šel si do lednice pro mléko. V tu chvíli ze stropu spadl kus omítky. Praštil jsem do linky, která je ve stejném stavu jako zbytek domu. Všichni mi říkají, že ten dům musím prodat, ale já nemůžu. Slíbil jsem dědečkovi, že tento dům nikdy neopustím a dám ho do původní podoby. Slíbil jsem mu to na smrtelné posteli v nemocnici, nemůžu ho zklamat. Prostě nemůžu! Když kávovar oznámil, že je káva hotová, vytáhl jsem z kredence hrnek. Měl jsem celkem obavy, aby dvířka neupadly. Nestalo se.

Nalil jsem si kávu a šel zpět do svého pokoje. Položil jsem hrnek na stůl a šel si dát sprchu. Po sprše jsem si omotal ručník okolo pasu a musel se zasmát nad vzpomínkou, jak na mě Annabell zírala. Šel jsem do šatníku a oblékl si svoje obyčejné černé tričko, černé boxerky, černé jeany a černé vysoké boty. Je dnes docela chladno, tak jsem si vzal svůj černý kabát. Vyšel jsem ze šatníku a vzal klíčky a mobil. Zkontroloval jsem jestli je to všechno a sešel schody. Vchodové dveře jsem zavřel a nastoupil do auta. Když jsem nastartoval zapnul rádio a vyjel domů, abych mámě vysvětli, kde jsem byl.

Dobré ráno Hoquiam, dnes je celkem hezky. Je dvacátého devátého října a každým dnem by mělo sněžit, tak...

Cože?! Dnes nemůže být dvacátého devátého. Rychle jsem vytáhl telefon, abych se přesvědčil. Opravdu. Jak jsem mohl spát, tak dlouho? Vždy jsem po úplňku hodně spal, ale nikdy tak dlouho. Ale cítím se odpočinutě, tak jako nikdy.

Ani jsem se nenadál a stál jsem před domem. Vešel jsem dovnitř a připravoval se na výslech.

"Harry, kde jsi proboha byl?! Dva dny od tebe nemám žádné zprávy!" Spustí máma. Liam a Franklin jen stojí a pozorují mě.

"Já vím. Byl jsem v sídle a nějak jsem usnul. Potom jsem neměl na nic náladu," odpověděl jsem a šel do kuchyně.

"To mě nezajímá mladý muži! Mohl si aspoň zavolat!"

"Omlouvám se. Vybil se mi telefon a já potřeboval klid!" Vzal jsem si lívanec a díval se na mámu. Hlasitě si vzdychla.

"Harry, víš, že se tě snažím jen chránit. Víš to, že ano?"

"Vím, ale už nejsem dítě, dokážu se o sebe postarat. A už musím do školy," odpovím a jdu pryč. Nasednu do auta a jedu do školy. Musím najít Annabell, abych se přesvědčil, jestli mi opravdu pomůže. Možná bych ji měl říct o tom snu. Možná ví, co se se mnou děje. Může mi pomoci, aby ty sny nebyly tak reálné a bolestivé.

Dark WolfKde žijí příběhy. Začni objevovat