Dark Wolf

6.Díl - Stejně mi nevěříš...

Chvála bohu, cesta mě dovedla zpět do města. Oddychla jsem se a šla ulicemi. Už je večer a já pořád nevím, kde jsem. Poraženě jsem vzdychla a vytáhla telefon. Nechtěla jsem našim říct, že jsem se ztratila. Určitě by se mi smáli. Chtěla jsem vytočit mámino číslo, když mi mobil začal vibrovat v ruce. Podívala jsem se na displej, kde bylo ID volajícího - máma.

"Annabell, kde jsi? Jsi v pořádku?" Spustila máma a já ji nestihla ani pozdravit.

"No mami, já jsem se trošku ztratila."

"Och pane bože. Kde jsi?"

"To bych taky ráda věděla. Jsem v nějaké ulici a před sebou vidím malou… kavárnu nebo cukrárnu? Má zelenou fasádu a …"

"Už vím, kde jsi. Počkej tam na mě, hned tam budu," řekne a zavěsí. To bylo rychlé. Začíná být docela zima. Přejedu si dlaněmi po pažích a čekám. Jsem ráda, že dnes jsem si nevzala podpatky, protože bych asi umřela.

Ani jsem dlouho nečekala a viděla mámino BMW. Zastavila a já nasedla. V autě bylo docela teplo.

"Proč si mi nezavolala dřív? Nebo neřekla někomu, aby tě odvezl."

"Bylo by to zbytečné, protože stejně nevím adresu."

"Já vím, že je to pro tebe těžké…"

"Ne, nevíš. Tak prosím, přestaň to říkat, když o tom nevíš nic."

"Jak je možné, že v New Yorku ses neztratila?"

"V New Yorku si člověk mohl vzít taxi, ale tady v té díře nic není!"

Dál už jsme se nebavily. Já se dívala z okna a čekala, až budeme doma. Když jsme zastavily před domem, vystoupila jsem a běžela domů. Nejen, že jsem byla naštvaná, ale i proto že mi byla zima a jsem unavená. Otevřela jsem hlavní dveře a šla po schodech nahoru.

"Annabell!" zavolal táta.

"Ano?"

"Pojď sem, musíme si promluvit!"

"Necháš mě se aspoň převléct?"

"Ne, potřebuji s tebou mluvit hned!" Vzdychnu a vejdu do obýváku, který si jako jediný pamatuji. Přijdu do obýváku, kde táta sedí na gauči před krbem. Když zaregistruje mou přítomnost, tak se zvedne.

"Chci s tebou mluvit o dnešku," řekne a ruce si zkříží na hrudi.

"To jsme dva. Můžeš mi, prosím říct, jak si věděl, že běžím? Necháváš mě sledovat, nebo co?"

"Tak trochu." Poškrábe se za krkem.

"Takže mi nevěříš? Tati, je mi osmnáct. Umím se o sebe postarat sama!"

"Já vím, ale…"

"Ale prostě mi nevěříš! Jasně!" řekla jsem a běžela do pokoje.

Dveřmi jsem práskla, co nejvíce to šlo. Tohle je na mě moc. Nejen že jsem měla hrozný den ve škole, potom mě Harry vyděsí k smrti a teď se dozvím, že mě můj vlastní otec nechává sledovat, protože mi nevěří. Musím si jít zaběhat, abych byla psychicky připravená opět s rodiči mluvit. Ze skříně jsem vytáhla své černé běžecké kalhoty, černé tílko, tmavě fialovou mikinu s kapucí a černou čepici. Vlasy si stáhnu do pevného culíku, který strčím pod čepici a na nohy si nazuji běžecké boty. Když jsem hotová, jdu ke dveřím. Chytím za kliku, ale hned ruku stáhnu. Nepůjdu dveřmi, protože bych se nevyhnula výslechu a poučení. Ne, dnes toho bylo už dost. Mám štěstí, že můj pokoj má i krásný velký balkón. Potichu jsem otevřela skleněné dveře, které nechám otevřené, abych se dostala zpět. Přelezu zábradlí a seskočím. Postavím se a kouknu do lesa. Je dost tmavý, není jiná možnost než použít vlčí zrak. Mé oči začali zářit. Nechci se měnit ve vlka, protože nevím, co všechno mám od tohoto místa čekat. Ohlédnu se na dům a vidím, naše v kuchyni. Máma má na sobě slavnostní šaty a táta sako. Někam jdou a ani mi o tom neřekli, jak jinak že? Někdy si říkám, proč si pořizovali dítě, když na něj nemají čas.

Otočila jsem se zpět k lesu a nasadila kapuci. Rozběhla jsem se přímo do temného lesa. Nikdy bych neřekla, že les bude to jediné, co se mi na tomhle městě líbí. V New Yorku jsem si mohla zaběhat jen na běžícím pásu. Zatřesu hlavou, abych vyhnala své myšlenky a soustředila se na volnost, kterou mi les v tuto chvíli dává.

*

Po několika hodinách běhu se rozhodnu vrátit. Usoudila jsem, že je asi jedna hodina ráno. Změnila jsem směr svého běhu přímo k domu. Nechávala jsem za sebou tepelnou stopu, tak se aspoň neztratím. Ale ještě předtím jsem se zastavila. Cítila jsem něčí přítomnost. Rychle jsem se schovala za strom a opřela se zády o kmen. Zhluboka jsem dýchala a poslouchala dech mého sledovatele. Pomalu jsem se otočila a jedním okem se podívala na něj. Jeho oči byli sytě zelené. Stejně jako Harryho. Podívala jsem se lépe a opravdu to byl Harry. Nechci, aby mě viděl. Prudce jsem se otočila a běžela pryč. Bylo mi to k ničemu, protože byl těsně za mnou. Už jsem dokonce cítila jeho tělo blízko mě.

Musela jsem udělat jedinou věc. Proměnit se. Skočila jsem a byl ze mě vlk. Když jsem člověk, mám rychlost jako upír, kterého znáte z televize, ale když jsem vlk, mám rychlost dvojnásobnou. Neměl šanci mě dostat. Rozběhla jsem se a už ho necítila. Vydechla jsem úlevou a rozběhla se domů. Netušila jsem, že jsem od domu, tak daleko. Během cesty jsem se několikrát ujistila, že Harry mě už nesleduje.

*

Konečně ve svém pokoji. První, co mám v plánu udělat, je dát si horkou sprchu. Přesn,ě jak jsem předpokládala. Je jedna hodina ráno. Naši nejsou ještě doma, takže výslech proběhne ráno. Zavřela jsem se do své koupelny, která je velmi prostorná. Je sladěná do bílo zlaté barvy. Přes jednu stěnu je zrcadlo a dvě umyvadla se zlatými kohoutky. Nechápala jsem, proč dvě. Uprostřed koupelny je obrovská vana s tryskami. V rohu byl luxusní sprchový kout.

Svlékla jsem si bílé šaty, které mám vždy na sobě, když se z vlčí podoby přeměním na člověka. Pokaždé jsou šaty jiné. Kdybych si měla každé šaty schovávat, tak bych je neměla, kam dávat. Potom je vyhodím. Vlezu do sprchového kouta a pustím na sebe vodu. Je studená, ale na mém těle je vařící. Má tělesná teplota je dvojnásobná normálu a já se musím zchladit.

Po čtvrt hodině jsem umytá a má teplota je normální. Vezmu si osušku, která je složená na umyvadle. Zabalím se do ní a vezmu si ručník na vlasy. Nebudu si je fénovat, nechám je, aby uschly přirozeně. Ručník jsem pověsila na žebříkové topení a šla se do šatníku převléct. Oblékla jsem si spodní prádlo a volné tričko, po mém bratrovi Scottovi. Když jsem byla hotová, šla jsem si lehnout do postele. Dnešní den byl hodně náročný. Ale to hlavní ještě přijde. Snad Harry v pátek dorazí a já mu budu moci pomoct. Potom už jsem cítila, jak usínám.