Dark Wolf

49.Díl - Proč?!...

Annabell

Pomalu jsem se probrala a zamrkala, protože jsem nechtěla, aby mě nějaké světlo oslepilo. Cítila jsem se mnohem lépe než přibližně před hodinou, když jsem se probudila. Hlavu jsem otočila na pravou stranu a všimla si Gemmy, jak sedí u gauče, na kterém jsem ležela.

"Jak ti je?" zeptala se hned.

"Mnohem lépe," usmála jsem se, ale můj hlas byl chraplavý jako bych hodně dlouho v kuse křičela. 

"To jsem ráda. Ehm...Harry jede sem," zašeptala. Zhluboka jsem se nadechla.

"Teď mě určitě nesnáší,"odvrátila jsem od ní pohled.

"To neříkej. Viděla jsem, jak se na tebe zamilovaně dívá," podívala jsem se na ní a její tvář zdobil úsměv. I já jsem donutila své koutky trochu zvednout. Najednou jsem slyšela, jak práskli vchodové dveře. Zvuk následovali i hlasy. Srdce jsem měla až někde v krku. Rychle jsem si zapnula bundu až ke krku, aby nebyla vidět krev a ještě ne moc zahojené rány. 

"Bell?" ozval se někdo a já věděla, že je to Harry, protože jen on mi tak říkal. Otočila jsem se na něj. Vypadal naštvaně a jeho oči měli tmavý odstín zelené. Naprázdno jsem polkla. Pomalu jsem se posadila a následně postavila. 

"Gemmo, necháš nás o samotě," promluvil chladně a ruce si založil na hrudi. Gemma kývla na souhlas a pohladila mě po paži. Když zmizela Harry mě pořád chladně pozoroval. 

"Můžeš mi něco vysvětlit?" zeptal se klidným, až moc klidným hlasem. 

"Co-o?" zakoktala jsem se a proklínala jsem se za to.

"Aha, takže teď budeš dělat blbou?!" trochu zvýšil hlas, až se mnou trhlo.

"Harr-"

"Nezkoušej to na mě! Proč si mi to doprdele neřekla!" teď už křičel a já z něj měla strach. Ještě nikdy jsem ho takového neviděla. Vypadal děsivě. 

"A ty by si mi věřil?!" tentokrát jsem zakřičela i já. 

"No-o...to...to je jedno! Říct mi to si měla!"

"Máš pravdu, uznávám měla jsem ti to říct, ale-"

"Mě nezajímá tvé ALE!" řekl a díval se na mě. 

Chvíli mezi námi vládlo ticho, které přerušil on.

"Odjíždím se svým PRAVÝMI rodiči."

Oznámil mi to jako kdyby jel jen na otočku do obchodního centra. Jenže on nejde do centra. On poletí až do británie. 

"Cože?" 

"Slyšela si mě."

"A to mi oznamuješ jen tak?!"

"A jak bych ti to měl oznámit?" 

"Já nevím, třeba jinak. Jsem tvoje přítelkyně."

"Nejsi," řekl jednoduše.

"Co?"

"Nejsi moje přítelkyně. Moje přítelkyně by mi totiž nikdy nelhala. A teď, odejdi prosím," řekl jako bych byla nějaký cizí člověk. 

Zůstala jsem tam stát s otevřenou pusou. On na mě zíral s nadzvednutým obočím. Zatřásla jsem hlavou a znovu se něj podívala, jestli to myslí vážně.

Myslel.

Pomalu jsem se rozešla a obešla ho. Do očí se mi drali slzy, ale nechtěla jsem před ním brečet. Před nikým jsem nechtěla brečet. Kousala jsem se do vnitřní strany tváře, abych nepodlehla slzám. 

Ve dveřích jsem se na něj otočila, ale byl ke mně zády. Nemohla jsem se na něj už ani podívat. Svou vlčí rychlostí jsem vyběhla z domu rovnou do lesa. Ihned jsem zamířila domů. Teď si chci jen lehnout do postele a už nikdy z ní nevylézt. 

Jak to mohl udělat? Jak se se mnou mohl rozejít? Vždyť kdybych mu to řekla, tak by mi obvinil a možná se se mnou rozešel. Což teď udělal. 

Možná to tak nikdy nemyslel. Nemyslel vážně, když mi říkal, že mě miluje. Samozřejmě, že ne. Oh bože, proč jsem byla tak hloupá! Pronesla bych tu otřepanou hlášku, že už se nikdy nezamiluji, ale sama vím, že když se to řekne, tak se stane přesný opak.

Raději jsem na to přestala myslet a vešla do domu. Nikdo tu nebyl, jak překvapivé. Rychle jsem vyběhla do pokoje a svlékla se. Šla jsem do koupelny a dala si pěkně dlouhou sprchu.