Dark Wolf

53.Díl - Nezapomeň...

HARRY

…Nechci, aby si se s Annabell stýkal!... vybrali muže, kterého si za pár let vezme...

Tyhle slova mě pořád nenechají spát. Ležím v posteli a zírám do stropu déle jak dvě hodiny. Možná by bylo lepší, kdybych jí dal pokoj. Možná by to pro nás oba bylo lepší.

Povzdychl jsem si a podíval se na mobil, kolik je hodin. Byla skoro půlnoc a já se rozhodl, že dnes to skončím. Definitivně!

Zvedl jsem se z postele a šel si do šatníku pro oblečení. Oblékl jsem si své úzké černé jeany a bílé obyčejné tričko. Vzal jsem si svůj černý teplý kabát, protože venku je už chladno. Vzpomněl jsem si, že jsem Annabell něco v New Yorku koupil a schoval si to horní šuplíku. Divím se, že to nenašla, protože si vždy brala má trička. Nad těmi vzpomínkami jsem se usmál. Otevřel jsem horní šuplík a vytáhl krabičku, ve které byl prsten. (à)

Dal jsem si ho do kapsy a šel. Dům byl tichý, rodiče i Gemma už dávno spí. Oni spát můžou. Vzal jsem ze stolku v předsíni klíče od auta a šel do garáže. Sedl jsem do auta a jel směr nemocnice.

**

Stál jsem před jejím pokojem a zhluboka se nadechl. Je sice po návštěvních hodinách, ale nějak jsem se sem dostal. Otevřel jsem a vešel dovnitř. Vypadala úplně stejně, jak když jsem tu byl odpoledne. Přisunul jsem si židli, která byla v rohu pokoje, k její posteli. Vzal jsem ji za ruku a zhluboka se nadechl. Palcem jsem přejížděl po jejích kloubech.

„Za tohle mě budeš nenávidět, ale já chci jen tvé dobro. Chci, aby si byla šťastná a já ti v tom jen bráním. Možná až se probereš, nebudeš si nic pamatovat, nebo ano je na tobě. Já na tebe nikdy nezapomenu. Jak jsem byl v New Yorku, koupil jsem ti tenhle prsten…“

Vytáhl jsem krabičku z kapsy a navlékl ji ho na prostředníček. Nemyslel jsem si, že jí bude tak velký.

„Možná si na mě vzpomeneš, ale já na tebe nezapomenu nikdy…“ zašeptal jsem a nahnul se k ní.

Věnoval jsem ji dlouhý polibek na čelo.

Pohled na ní se mi začal rozmazávat. Rychle jsem se otočil a odešel pryč z pokoje. Nemohl jsem tam dál být. Myslel jsem si, že se budu cítit líp, ale popravdě se cítím ještě hůř. Tvář jsem měl plnou slz a přál si, aby mě tak nikdo neviděl.

Vyšel jsem z nemocnice a ovál mě studený noční vzduch. Rychle jsem nasedl do auta a jel domů.

 

ANNABELL

…Zrychlíš…budeš silnější…budeš mít moc…budeš jedinečná…není cesty zpět…budeš trpět…zažiješ nesnesitelnou bolest, která tě posílí…

Slyšela jsem tohle pořád dokola. Už z toho začínám šílet. Ten hlas je zvláštní. Zní jako šepot. Ale šepot nějakého příšerného tvora, který vás nutí, abyste se báli. Teď to ještě zesílilo a zní to jako několik hlasů najednou.

Netuším, kde to jsem. Jsem v nějaké místnosti, kde nejsou okna a všude okolo mě šlehají vysoké ohnivé plameny, která mě nikam nepustí. Cítím se tu jako ve vězení. A ten hlas mi pomáhá k tomu, abych se zbláznila. Je to tady jako v nějakém hororu. Bojím se. Nemám ponětí, kde jsem, kolik je hodin, ani co je za den.

… Zrychlíš…budeš silnější…budeš mít moc…budeš jedinečná…není cesty zpět…budeš trpět…zažiješ nesnesitelnou bolest, která tě posílí…

„Dost! Dost! Přestaňte!“ začala jsem křičet.

Už tu dál nemůžu vydržet. Ten hlas je hrozný. Raději shořím, než bych to měla pořád dokola.

Vběhla jsem do toho největšího plamene a hned ucítila příšernou bolest. Zakřičela jsem z plných plic…

Zhluboka jsem se nadechla. Otevřela jsem oči.  Cítila jsem se příšerně. Má hlava se zdála příšerně těžká. A byla mi příšerná zima. Pootočila jsem hlavu do strany a viděla kmeny stromů. Nechápavě jsem skrčila obočí. Pomalu jsem se zvedla do sedu a podívala se po okolí. Tady to znám. Je to les, který máme za domem.  A co bylo nejhorší, je to, že si pamatuji ten sen, který se mi zdál.

Najednou jsem slyšela, jak praskla větvička. Prudce jsem se otočila za zvukem, ale nikoho neviděla. Prasknutí se ozvalo znovu a znovu, tentokrát hlasitěji. Vyděšeně jsem sledovala místo, odkud jsem slyšela zvuk.  Srdce mi prudce bušilo a já měla strach.

Ale když jsem viděla, že ten kdo se ke mně blíží je můj bratr oddychla jsem si. Na uších měl sluchátka. Když si mě všiml, úplně ztuhl.

„Annabell?“ zeptal se nevěřícně a přiběhl za mnou.

„Scotte,“ můj hlas zněl jako šepot.

„Pane bože! Kde si se tu vzala! Musím tě zanést domů!“ řekl a nečekal na mou odpověď. Vzal mě do náručí a rychle se mnou šel směrem domů.

Tak je tady další. Ale docela se bojím, protože mi chcete ublížit a proč právě pánvičkou? :DDDDDDD

No radši nic :D

Zanechte VOTE a COMMENT!!

*Anne*