Dark Wolf

69.Díl - Ano...

 

Ráno jsem se probudila a nikdo vedle mě neležel. Bylo to divné, hodně divné. Všude byl střasný klid. Jako by do tohoto pokoje neprocházel žádný zvuk. Slyšet byl jen můj těžký dech. Zvedla jsem se z postele a všimla si, co mám na sobě. Šaty po proměně, ale tentokrát byli černé jako uhel. Cítila jsem se v nich zvláštně. Jako bych to ani nebyla já. Jako by mě mé vlčí já opustilo. Můj oheň už nehoří a já si připadám obyčejná. Musela jsem někoho najít. Je jedno koho, ale nesmím se cítit tak sama. Vyšla jsem na chodbu, kde to bylo stéjné jak v pokoji.

„Haló? Je tu někdo?“ zakřičela jsem do prázdné a tmavé chodby. Nikdo se neozval, jen ozvěna. Začala jsem cítit úzkost a strach. Dál jsem šla chodbou, až jsem se dostala k nějakým dveřím. Cítila jsem z nich podivný chlad. Jako by chlad smrti. Odhodlala jsem se a dveře otevřela. Oslepilo mě ostré světlo a já si musela zakrýt oči.

Všude křik a krev. Otevřela jsem oči a světlo bylo pryč.  Stojím před zámkem a okolo mě jsou lesy. Ale nejen to. Všude se bojuju. Malaraskové jsou přesně takový, jak se o nich říká.  Bledá kůže a černé oči. Otočila jsem se za sebe a viděla královské vojáky, kteří na první pohled měli strach. Otočila jsem se zpěta viděla Malarasky. Bylo ji mnohonásobně víc, než královských vojáku. Ti na rozdíl od královských vojáků neměli takové škody. Královští vojáci byli špinaví od krve, prachu a jiných věcí. Určitě se tu už jeden boj odehrál. Šlo na nich poznat únava, ale strach byl znatatelnější.

V první lini vojáků stál Harry. Jediný z nich neměl strach.

„Do boje!“ zakřičel z ničeho nic. Muži okolo něj i se strachem a hlasitým křikem zvedli své zbraně nad hlavy. Kdokoliv by si myslel, že tohle každého zastraší, ale Malaraskové se ani nehnuli. Naopak usmívali se. Jako by se jim vysmívali do tváře. Tohle bude krutý boj. A já nemůžu dovolit, aby Harry zemřel. Rychle jsem k němu přiběhla.

„Harry! Harry!“ Křičela jsem na něj.  Neslyšel mě. Připadala jsem si strašně slabá. Nevnímal mě. Jeho pohled se z ničeho nic změnil na prázdný. Viděla jsem slzu, která mu ukápla z koutka oka. A pak jsem si toho všimla. Stál za ním muž. Vlastně né muž. Kluk. Mohl být tak stejně starý jako já. Oči měl černé. Dokonce černější než všichni ostatní tady. Harryho srdcem prošel meč. Zavřel oči a svalil se na zem.

„NE!“ zakřičela jsem z plných plic.

V té chvíli jsem se probudila a prudce se posadila. Porozhlédla jsem se po pokoji a nikdo tu nebyl. Harry vedle mě neležel. Začala jsem nahlas vzlykat a třást se. Ten sen byl tak živý. Jako by to měla být něják vzkaz. Kolena jsem si přitáhla k sobě a začala brečet ještě víc.

„Bell!“ Slyšela jsem Harryho hlas a potom, jak práskly dveře. Vzhlédla jsem k němu. Měl na sobě bílé tričko a šedé tepláky.  Ani jsem se nenadála a seděl vedle mě. Na nic se neptal a silně mě objal.

„Pšt, to je v pořádku.To bude dobrý.“ Uklidňoval mě. Kdyby jen věděl, co se mi zdálo. Podařilo se mu nějak lehnut a pořád mě držel pevně u sebe. Vzlykala do jeho trička a ona mi pořád šeptal do ucha, tím se mě snažil uklidnit. Což se mu asi po půl hodině podařilo.

Začala jsem si uvědomovat, co pro mě Harry vlastně znamená. Nesměla jsem dovolit, aby se mu něco stalo, protože bych to nepřežila. Už jen ten sen mě trhal na kusy.

…Sen se stane skutečným….pokud se neobětuješ…zemře…on zemře….

Slyšela jsem znovu ty hlasy, které vycházely ze stěn.

Cože? Ne, ne! Nemůže ten sen být skutečný! Roztřásla jsem se ještě víc, ale už jsem nebrečela. Co mužu dělat? Jak ho mám ochránit?

„Harry?“ zašeptala jsem a můj hlas byl nízký.

„Hm?“

„Já si tě vezmu,“ zašeptala jsem do jeho hrudě.

„Cože?“

„Já si tě vezmu!“ Trochu jsem zvýšila hlas, aby mě slyšel.  Cítila jsem, jak se celé jeho tělo naplo. Nadzvedl mi bradu, abych se mu dívala přímo do očí. Och ty jeho oči. Vždycky, když se do nc podívám, tak mi připadá, že je tam nějaká nová barva.

„Myslíš to vážně?“ Zeptal se. Všimla jsem si jeho skrčeného obočí. Proč se tak tváří? Vždyť to je to, co chtěl ne?

„Samozřejmě, že myslím!“ zamračila jsem se taky. Pustil mě ze svého obětí  a posadil se. Já se taky posadila a zmateně jsem se na něj podívala.

„Proč mám pocit, že tě k tomu někdo donutil?“ zeptal se podrážděně.

„Děláš si srandu?“ Můj hlas byl pisklavý.

„No, tak když se vrátím, tak tě tu najdu v slzách. Takže promiň, že si to myslím!“ Povzdechl si.

„Že se s tebou vůbec bavím!“ Smutně jsem povzdechla a vyhrabala se z postele.  Šla jsem ke svému kufru, abych si vzala čisté oblečení.

„Čí je to tričko?“ Z ničeho nic promluvil.

„Moje.“ Nechápu, co po mně chce.

„To tričko co máš na sobě, určitě není tvoje.“ Otočila jsem se na něj, jestli to myslí opravdu vážně. Jelikož seděl na postely a ruce měl zkřížené na hrudi, jsem usoudila, že to vážně myslí. Tak ho trochu víc naštvu, on mě stejně naštval víc než dost.

„Mého milence,“ zasyčela jsem. Otočila jsem se na patě a šla směrem ke koupelně. Vzala jsem za kliku a chtěla otevřít, jenže Harry mě chytil za loket a natiskl na dveře.

„Zopakuj to!“ zavrčel.

„Tohle tričko je mého milence.“ Řekla jsem bez problému. V očích se mu nebezpečně zablesklo a zaťal čelist.

„Řekneš mi, jak se ten hajzl jmenuje? Nebo je to ten John, který přišel nový do školy? Hm?“ v jeho hlase byla jasná dávka nepřátelstí.  Pobaveně jsem se zasmála a pohladila ho lehce po tváři.

„Ale snad nežarlíte veličenstvo.“

„Nedělej si ze mě srandu a řekni mi, kdo to je.“

„Ty si kůň Harry. Tohle je Scottovo tričko.“ Začala jsem se nekontrolovatelně smát. Slyšela jsem jen jeho zavčení.

„Harry. Já si tě chci opravdu vzít.“ Zvážněla jsem. Jen se na mě díval a já nevěděla, co čekat.

„I já si tě chci vzít.“ Pronesl nakonec a vášnivě mě políbil.

„A ten prsten, co jsem ti dal je zásnubní. To jsem ti zapomněl říct.“ Nevině se usmál, až se mu objevili dva roztomilé ďolíčky. Usmála jsem se a znovu spojila naše rty.

Ahojte. Tak jsem měla trochu víc času, tak jsem napsala další díl :) Snad se bude líbit. Jo a jestli budete mít nějaké otázky, tak napište na můj ask, který najdete na mém profilu :) 

VOTE & COMMENTS

*Anne*