Dark Wolf

15.Díl - Použij svůj zrak...

Vešla jsem do pokoje a Harry stál u mého šuplíku se spodním prádlem. Rychle jsem přiběhla k němu a vytrhla mu své krajkované černé kalhotky. Drze se na mě usmíval a já celá zrudla.

"Měl si tu počkat a ne se mi prohrabovat věcmi!" Nadám mu a zavřu šuplík. Jen nevinně pokrčí rameny. Otočí se a lehne si na mou postel.

"Co to děláš?" pomalu jsem se zeptala.

"No, teď když jsem se dozvěděl, co jsem zač, tak toho využiju!" Zasmál se.

"Hele Harry, když jsi z královské rodiny neznamená, že ti budu nějak sloužit nebo něco tokového. Ty budeš poslouchat mě, protože já jsem jediná, kdo ti pomůže s tvým problémem."

"Fajn, vždyť jsem si dělal, jen srandu."

"Fajn. Máš hlad? Nebo chceš jít hned cvičit?"

"Něco bych si dal. Celý den jsem nic nejedl."

Souhlasně jsem kývla, protože jsem na tom byla stejně. Sešli jsme do kuchyně, ale já neměla ani ponětí, co udělat. Podívala jsem se do lednice, která byla plná jídla. Zajímalo by mě, jak rodiče stíhají nakupovat, když nemají skoro vůbec na nic čas. Vůbec mě nenapadalo, co bych mohla udělat, tak jsem vzala vejce a mléko. Z kredence jsem vytáhla mouku a zadělala těsto na lívance. Harry mě pozoroval, ale pomoc nenabídl. Jak jinak, že. Chlap. Když jsem je měla hotové vytáhla jsem všechno možné, co bychom si na ně mohli dát. Já si vzala burákové máslo a nasypala na lívanec čokoládu.

"Vážně?" Zeptal se Harry zmateně.

"Co, každý má rád něco jiného. Já třeba nechápu, jak si můžeš na lívance dát čokoládu a želé."

"Neodsuzuj můj výtvor. To je to nejlepší, co jsem jedl."

"Tak vidím, že si toho moc nejedl. Jedl si někdy cookies?"

"Popravdě? Ne. Jsme v Americe už čtyři roky a já je pořád nejedl." Zasmál se a já s ním.

"O hodně přicházíš. Tohle bylo první, co jsem v Americe jedla."

"Podle tvého přízvuku soudím, že jsi z Francie."

"Jo, ale když mi bylo osm přestěhovali jsme se do Philadelphie a tím to začalo."

"Co myslíš?"

"Myslím tím, že jsme nikde nezůstali déle než rok."

"Aha a chceš se někdy vrátit do Francie?"

"Ráda bych, ale nevím. Stále tam jezdím za dědečkem. Je to tam skvělé. A všichni tam jsou jako my."

"Myslíš vlci?"

"Jo."

"A jsou tam taky darkové?"

"Ne, darkové pochází z Británie. Proč?"

"Jen tak."

"Chceš najít svého otce?"

Zeptala jsem se a on se mi podíval do očí. Mohla jsem z nich vyčíst vztek, smutek a strach. Mlčel. Možná jsem se ho na to neměla ptát, ale potřebuji vědět, jestli mám i já pátrat po jeho otci. Možná je to král darků, kdo ví. Ale nejde mi do hlavy, aby jeho matka byla člověk. To nejde. Kdyby byla člověk, tak by Harry nepatřil do rodu darků a nenosil by jejich medailon. Ale jak zjistit, že je opravdu vlk? Ale kdyby byla vlk, tak proč by Harrymu nepomohla? Nechápu to.

Pořád se dívám na Harryho, který se jakoby probudil a pomalu zakýval hlavou na souhlas.

"Můžu ti pomoci, jestli chceš."

"Jak? O mém otci jsem nikdy neslyšel. Nikdy jsem ho neviděl. Ani fotku, ani dopis nic. Jediné co mi po něm zůstalo je ten medailon, který mi prý dal, když jsem se narodil."

"Znám lidi, co by ho mohli najít. A jelikož ty jsi dark nebude to těžké hledání," zasmála jsem se a on se jen slabě usmál.

"Ale ne hned. Chci se všechno naučit. Nechci ho najít, aby viděl, že jsem to bez něj nezvládl. Chci aby viděl, že jsem to dokázal i bez něj. Samozřejmě s tvou pomocí, ale bez něj. Chci mu říct, všechno co si o něm myslím."

Zaťal pěsti a čelist. Vypadal hodně naštvaně. Ale asi na jeho místě bych byla stejně naštvaná, možná i víc.

"Dobře. Uděláme z tebe toho nejlepšího vlka, co kdy svět viděl." Usmála jsem se a on se trochu uvolnil.

Začali jsme si povídat o škole, protože jsme museli počkat až bude tma, aby nás nikdo neviděl. Co by řekli na dva teanegery v lese a se svítícíma očima. Asi tak po hodině a půl se konečně setmělo.

"Už je čas," řekla jsem Harrymu a oba jsme se zvedli ze židlí.

Harry šel k hlavním dveřím, ale já ho zastavila. Udiveně se podíval a já mu rukou naznačila ať jde za mnou. Proč bychom chodili hlavními dveřmi, když můžeme jít zadními a jít rovnou do lesa. Otevřela jsem je a šla do lesa. Harry mě nejistě následoval. Už jsem les za domem znala, tak jsem šla dál, abychom byli blíž k jeho sídlu, kdyby se něco stalo. Došli jsme doprostřed lesa, kde byli stromy, které okolo nás tvořily kruh. Na zemi bylo suché listí a už skoro nešlo vidět.

"Tak. Řekla jsem ti, že tě naučím nejdříve používat zrak."

"Dobře, ale jak to mám udělat?"

"Uvolni se. Prostě chtěj, aby si viděl, to co člověk nemůže. Uvědom si, kdo jsi. Dokážeš cokoliv chceš." Snažila jsem se mu vysvětlit a les začínal být temnější a temnější. Pozorovala jsem jeho oči, které slabě zářili, ale ihned se zase změnili do normálu.

"Nejde to."

"Nepřemýšlej nad tím. Stačí věřit." Pošeptala jsem mu do ucha a schovala se mezi stromy, aby mě nebylo vidět.

"Bell, kde jsi?"

"Věř a najdeš mě."

Už byla taková tma, že jsem musela požít svůj zrak, abych na něj viděla. Viděla jsem, jak se zhluboka nadechl a zavřel oči. Po chvíli je začal pomalu otvírat a jeho oči zářily zářivou zelenou. Dokázal to. Nedokázala jsem potlačit úsměv, který se usadil na mé tváři.

"Usmíváš se," řekl Harry a vyšel ke mně.

"Dokázal si to."

"Jo dokázal. Je to úžasný. I v takové tmě vidím všechno. Dokonce tam vidím zajíce, který je za tím starým smrkem."

Ukázal na strom a já se otočila. Opravdu tam byl. Procházeli jsme se lesem a Harry mě prosil, abych ho naučila něco dalšího, ale ne. Musel se naučit všechno po pořádku. Nejednou jsem něco uslyšela. Zastavila jsem se a použila i svůj čich. Někdo tu s námi byl.