Dark Wolf

54.Díl - Diana...

„Pořád to nějak nechápu!“ řekl mi doktor. Ležela jsem v obýváku, protože jsem do nemocnice nechtěla zpátky.

„Nejste sám, kdo to nechápe!“ zamumlala jsem si pod nos.

„Nejen, že nechápu, jak jste se dostala z nemocnice, aniž by si Vás nikdo nevšiml, ale vůbec  nic Vám není.“

„Cože?“

„Ano, sice by to chtělo pár vyšetření u nás v nemocnici…“ podíval se na mě a já záporně pokroutila hlavou.

„Dobře.  Vidím, že Vás nepřesvědčím. Přijďte zítra na kontrolu, jestli budou nějaké komplikace, tak i dřív,“ usmál se a já souhlasně kývla. Ještě něco řešil s tátou, ale to už já neposlouchala. Zavřela jsem oči a přemýšlela, co se v tom snu stalo.

Vždyť to není možné, abych se jen tak objevila v lese, aniž by si nikdo nevšiml toho, že jsem odešla nebo, že mně někdo odnáší?

Položila jsem si svou studenou dlaň na hoeké čelo. Cítítila jsem se opravdu divně. Celá jsem byla úplně ledová, jen čelo jsem měla horké. Něco mě, ale zarazilo. Cítila jsem na svém čele nějaký kov. Otevřela jsem oči a podívala se na svou pravou ruku. Skrčila jsem obočí a prohlížela si prsten, který jsem měla na prostředníčku.  Sundala jsem si ho a zblízka si ho prohlédla. Byl zvláštní, ale líbil se mi. Pořádně jsem si ho ještě jednou prohlédla a pak si ho zpátky nasadila.

Ale tady je další otázka, kdo mi ho dal? Že by byl z mého snu? Má mi něco vzkázat?

„Annabell?“ někdo na mě promluvil a vzal mě za ruku. Lekla jsem se. Co jsem najednou taková lekavá? Ještě, když to byl jen táta. Podívala jsem se na něj a on mě pohladil po vlasech.

„Jsem rád, že žiješ a jsi tady,“ zašeptal.

Jsem ráda, že už se mě neptá na to, jak se to všechno stalo.

„Jsi unavená?“ zeptal se mě. Jen jsem kývla, protože mluvit bylo moc náročné.

Táta se postavil a vzal mě i s přikrývkou do náruče. Omotala jsem ruce kolem jeho krku. Jakmile jsme došli do pokoje, položil mě na postel a já v momentě usnula.

O měsíc později…

„Tati, ale já už chci jít do školy!“ zakřičela jsem a vzala si tašku, kde jsem měla učebnice.

„Ne!“ zakřičel na mě zpět.

Už tady dál nechci být. Byla jsem tu měsíc zavřená. Nikdo ze školy nevěděl, že jsem se probrala a jsem doma. Jediná Katie, ale té jsem sama volala, protože jsem potřebovala vědět, co se tam děje. Vím, že se Harry vrátil z Anglie už před měsícem. Jsem nervózní hlavně z toho jaké to bude, až se s ním setkám.

Ale největší strach mám o mámu. Pořád se neprobrala. Dnes za ní chci zajít a donést ji květiny.

„Ano! Jsem tu celý měsíc zavřená a už mi to začíná lézt na mozek! Ty, Scott a hlavně Alison mě pořád hlídáte! Už mě to opravdu nebaví!“ argumentovala jsem a šla jsem ke vchodovým dveřím.

„Nevím, kdy příjdu. Chci se stavit po škole za mámou!“ ohlédla jsem se a následně vyšla z domu.

Venku bylo krásně bílo. Zima je tu nádherná a už se moc těším, jak se půjdu podívat do lesa na tu krásu.

Přitáhla jsem si svůj červený, teplý kabát víc k tělu a šla známou cestou do školy.

Byla jsem už u školy, kde se to ani trochu nezměnilo. Studenti i v té zimě stáli před školou a bavili se spolu.