Dark Wolf

63.Díl - Proč si chtěl se mnou mluvit?...

„Proč si se mnou chtěl mluvit?“ Zeptala se zaujatě a on na ní spočinul pohledem.

„Já-á…“Neodpověděl a ona se na něj podívala s povytaženým obočím.

„No?“

„Chci to všechno vyřešit. Už mě tyhle stavy nebaví.“

„Harry…nevím, co přesně, co myslíš.“

Přiblížil se k ní a vzal ji za tváře.

„Myslím to tak, že tě pořád miluju. A nemůžu ti být na blízku a nedotknout se tě. Je to jako ten nejhorší trest na světě. Vím, že jsem se s tebou rozešel, ale taký vím, že to byla ta největší chyba na světě. Prosím odpusť mi to.“

Celou dobu se jí díval do očí a ona do jeho. Viděla, že všechno, co řekl je pravda. I ona ho velmi miluje, ale má svou úctu. Strašně ráda by chtěla být s ním a odpustit mu, ale měla velký strach, že to udělá znovu.

Pomalu přesunula své dlaně na ty jeho, které měl pořád na jejích tvářích. Její dlaně působili proti jeho jako led. I když to bylo divné, když umí ovládat oheň. Cítila se jako by z toho dotyku získávala nějakou energii a on na tom byl stejně.

„Harry. Já nemůžu…“ Zašeptala, protože to pro ní bylo těžké. 

Zatvářil se zvláštně. Smutně, zklamaně a zraněně. Pomalu nechal své ruce pomalu sklouznout z jejích tváří, ale ona jeho ruce pořád držela.

„Chápu!“ Řekl se skrčeným obočím.

„Ne. Nechápeš. Harry, za poslední měsíc se toho hodně změnilo. Nepamatuju si, kde jsem poslední měsíc byla, co se se mnou dělo. Musím se dát do pořádku.“

Stiskla mu jemně prsty. Jako by se ho snažila uklidnit, ale hlavně sebe, protože cítila drobné jiskřičky na konečcích prstů. Nic jí na to neřekl, jen se jí díval hluboce do očí. Bolelo ho to slyšet.

„Říkám, že to chápu!“ řekl bez jakýchkoliv emocí. Vytrhl ruce z jejího sevření a ihned pocítil chlad. Otočil se na odchod.

„Nechápeš, ale to je tvoje věc!“ Řekla a zkřížila si ruce na hrudi. Podívala se na něj, když odcházel. Slyšela jak zavrčel.

„Ale ještě neodcházej Harry! Chci si ještě popovídat. Mám spoustu času. Chci se tě zeptat na pár věcí!“ Zasmála se a posadila se na postel. Přehodila si nohu přes nohu a pozorovala jeho postavu.  Prudce se na ní otočil.

„Co chceš?“

„Jen pár věcí.“ Usmála se ďábelsky a Harry se mírně zatřásl. Nelíbil se jí ten úsměv.

„Byl jsi v lese tu noc, když jsem zmizela?“

Zamračil se nad její otázkou.

„Ne nebyl, proč?“

„Slyšel si něco ten den?“

Ignorovala jeho otázku.

„No…slyšel jsem nějaké tlumené výkřiky, ale nikdo jiný je neslyšel. A znovu se ptám proč?!“ Už byl naštvaný.

„Dobře, to je všechno. Můžeš jít!“

„Neodejdu, dokud mi nevysvětlíš ty otázky!“

„Nemusím ti nic vysvětlovat!“ Postavila se.  On udělal několik kroků k ní.

„Ale musíš! Já jsem princ!“

„Hodně namyšlený princ!“ Zasmála se a on ji prudce chytil za zápěstí.

„Jsi drzá! Drzejší než si pamatuji!“ Řekl se zaťatými zuby, blízko její tváře. Její pohled ihned padl na jeho rty, které ji neskutečně přitahovali. Chyběl ji ten pocit, cítit je. Mu padl zrak na její rty. Pomalu se k sobě blížili.

„Jde vidět, že mě moc dobře neznáš, když nevíš, že jsem drzá odmalička!“ zašeptala mu do rtů, které byli ani ne pět centimetrů od jejích. Vzhlédla od jeho rtů k očím, které se začali přivírat. Ušklíbla se a hlavu vytočila do strany. Jeho rty přitiskl na její levou tvář. Hned otevřel oči a viděl, co se stalo. Taky se ušklíbl a s polibky pokračoval až k jejímu uchu.

„Líbíš se mi, když si drzá. A jestli si myslíš, že se mě zbavíš, tak jsi na velkém omylu.“  Vzal její ušní lalůček mezi zuby a potáhl. Naskočila ji husí kůže a jemný zasténání. Samolibě se usmál a odtáhl se od ní. Vzal ji za bradu a vtisk ji drsný polibek, po kterém se odtáhl. Otočil se a odešel. Jen tak odešel a ani se neotočil. Otevřel dveře od pokoje a ona jen slyšela jeho kroky po schodech.

Opatrně si přiložila prsty na rty, kde ještě teď cítila lehké brnění.

„Co to sakra?!“ Vzpamatovala se a vyšla ze svého pokoje.  Seběhla schody a šla přímo do obýváku, kde všichni seděli a dobře se bavili. Všichni na ní spočinuli pohledem a Harry se vítězně usmíval.

„Annebell!“ vykřikla Gemma a skočila na ní. Neudržela se na nohou a obě skončily na zemi. Obě se začaly smát a všichni ostatní taky.

„Tolik si mi chyběla. Musíte se s Harrym dát dohromady, Diana je ta největší-“

„Gemmo!“ Zakřičel král, protože jasně věděl, že by řekla něco nevhodného.

„Já vím!“ Pošeptala jí a ona se rozesmála. Potom se obě dvě postavily. Annabell si musela sednout vedle Harryho, jinde místo nebylo.

„Takže. Dohodli jsme se, že za dva týdny pojedeme do Anglie všichni.“ Oznámil Phillipe.

„A je na to nějaký důvod?“ Zeptala se Annabell, i když věděla, že je to kvůli Malaraskům.

„Ehm…žádný důvod. Jen vás chceme pozvat na Harryho zásnubní ples.“ Řekla královna Anne.

„Cože?“ Zeptal se najednou Harry s Gemma zároveň.

„Nemůže být tak brzo!“ Reagovala pohotově Gemma.

„Bude to jen zásnubní ples. Ne celá korunovace.“ Řekla její matka a podívala se na Harryho stejně, tak Annabell se na něj podívala.

Vypadal vyděšeně. Nechtěl se ještě ženit. A neví vůbec, proč by se měl ženit tak brzy. A hlavně budou všichni chtít, aby si vzal Dianu, se kterou teď je. Hlavně by si to přál jeho otec, kvůli obchodu s jejím otcem.  Cítil, jak si s ním někdo propletl prsty. Podíval se na levou stranu a viděl Annabell, která se snažila tvářit, že nic neudělala. Vlastně ani Harry neví, jestli si jich někdo všiml, když všichni se bavili o plesu. 

Podíval se na svou pravou ruku, kde nosil na malíčku prsten, který dal Annabell.  Stáhl ho z prstu a opatrně jo ho nasadil. Hned se na něj podívala.

„Co to děláš?“ Zeptala se potichu.

„Je přece tvůj!“ Odpověděl a to ho už měla na svém prsteníčku. Nic neříkala a otočila se zpátky na své rodiče.

***

Byla půlnoc a hosté už z domu Collmanů odešli. Annabell chtěla jít do svého pokoje, když ji zastavil její otec.

„Jsme rádi, že ses nám vrátila.“ Usmál se a objal ji.

„Já taky!“ Zalhala.

Nebyla ráda doma, protože se bojí dne, kdy zjistí, co se z ní stalo. Usmála se na něj, když se odtáhla a šla do svého pokoje. Převlékla se do svých věcí na spaní a lehla si do postele. Otočila se na pravý bok a dívala se ven, skrz balkónové skleněné dveře. Venku panovala tma, ale něco ji zaujalo. Zářivé modré oči, které patřili jen jednomu člověku. John.

„Zítra si ve škole promluvíme…“

Slyšela jeho vlčí hlas a potom oči zmizely. Povzdychla si a zavřela oči. Ani si to neuvědomila, ale usnula.