Dark Wolf

71.Díl - Chci tvou duši...

„Ty jsi mě volala?“ Ozval se za mnou mužský hlas. Vykřikla jsem a prudce se otočila. A v tu chvíli jsem ho spatřila.

Mé oči se strachem rozšíříly a mé hrdlo se stáhlo. Prsty se mi začali mírně třást. Pravou nohu jsem dala mírně dozadu a váhu přenesla na levou, která byla více vepředu. Je to bojové postavení, které používáme k rychlé přeměně.

„Kdo-o jsi?“ Rozklepaně jsem se na něj podívala.

„Jsem ten koho si volala.“ Zářivě se usmál a tento úsměv ve mně vyvolal ještě větší strach.

„Omlouvám se. Jsem ale nezdvořilý. Mám špatnou podobu.“  Zatvářil se provinile. Najednou se objevil obrovský plamen, který vzápětí z něj vyšel dost pohledný muž. Měl nasobě sako a rudou kravatu, kterou si upravil. Na ruce měl velké hodinky, které měli zvláštní symboly.

„Teď je to mnohem lepší,“ hlasitě si oddechl. Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla něco nevídaného.  Všude okolo nás hustě sněžilo, ale v kruhu, ve kterém jsme se nacházeli, nebyla ani vločka.

„Kdo jsi?“ zeptala jsem se podruhé.

„Jsem ďábel.“ Řekl bez problému.

„Ale na zemi mi můžete říkat Diabolus.“ Usmál se.

„To je latinsky ďábel.“

„To je jedno. Zní to lépe. A určitě si o mě budeš hledat informace, takže jsem ti ulehčil překlad mého jména.“

„Co tady chceš?“

„No víš Annabell. Je tu spousta věcí. Hlavně spusta duší, které bych rád vlasnil. A ty. Nejsi vyjímka.“

„Já-á?“  

V té chvíli jsem ztratila všechnu řeč. Tyhle slova se mi zarývala do hrudi jako nejostřejší nůž. Každý kdo si myslel, že je ďáběl nějaká smyšlená bytost, mýlil se. Teď tu stojí. Vypadá jako nějaký model. Neváhala jsem ani minutu a dala se na útěk. Utíkala jsem a zapímnala na ten chaos, který se odehrával kolem mě. Je duben, ale sněží jako v prosinci. Netušila jsem, kam běžím, protože se mi cesta zdála na každou stranu stejná.

„Annabell?!“ slyšela jsem někde v dáli mužský hlas. Nebyl to Harryho hlas ani nikoho od Arririů. Běžela jsem za hlasem a do plic se mi pořád dostával těžký a suchý vzduch. Začínala jsem zpomalovat a podpírala se o stromy.

„Mě nemůžeš utéct!“ slyšela jsem za sebou ďábla. Otočila jsem se a spatřila ho, jak ke mně sebevědomě kráčí. Nepopírala jsem, že mě děsil. Že mě hodně děsil. A hodně děsil. Snažila jsem se normálně dýchat a pokračovala v cestě.

„Dám ti varování Annabell!“ mluvil za mnou a šel ke mně blíž.

„Jakmile použiješ oheň, tetování se rozšíří. Když se u zápěstí obě stran spojí. Bude tvá duše moje…“

„Ne!“ zakřičela jsem.

Odpovědí mi byl jen jeho smích.

„Annabell?!“ hlas jsem slyšela ještě blíž. Pořádně jsem zaostřila a spatřila tři tmavé siluety. Udělala jsem krok dopředu, ale mé nohy vypověděli službu.  Siluety se vzdalovali a já se opřela o strom a postavila se na nohy. Chytila jsem svůj malíček a zlomila ho.  Bolestně jsem zavrčela a mé tělo se začalo prohřívat. Trochu se mi ulevilo a já opět získala kontrolu nad svými končetinami. Neměla jsem sílu utíkat, ale rychlejší krok jsem zvládala. Dívala jsem se na svá chodidla, protože dívat se předsebe bylo nemožné. Cítila jsem, že pořád jde za mnou. Myslím, že čekal na to, až padnu únavou. Ale on mě nezná. Budu bojovat až do smrti.

„Bell!“ Slyšela jsem Harryho hlas. Připadalo mi jako by mi ze srdce spadl obrovský kámen.

„Harry!“ zakřičela jsme nazpět. Rozběhl se ke mně.  Když byl u mě, pevně mě objal a zvedl do vzduchu.

„Pane bože! Co tady děláš?! A jen v tričku!“ zvýšil na mě hlas a nepustil mě na zem.

„Harry. Musíš odsud pryč! Hned!“

„Proč?“

„Kvůli němu!“ otočila jsem se a Harry se podíval stejným směrem. Když jeho stisk okolo mého těla zesilněl, usoudila jsem, že ho viděl.

„Ještě se uvidíme Annabell!“ zakřičel na mě.

„Nemyslím si!“ zašeptal Harry. Po tomhle se ďábel jen usmál a hned zmizel. Když byl pryč, vydechla jsem všechne vzduch z plic a hlavu položila na Harryho rameno.  Ruce jsem pevně omotalo okolo jeho krku a chtěla z něj získat trochu tepla.

„Liame! Louisi!“ zakřičel a můj stisk zesilněl. Slyšela jsem koňská kopyta, ale neodvážila jsem se vzhlédnout.

„Bell. Teď se mě pusť. Pojedeme na koni.“ Jen jsem přikývla. Harry mě postavil na zem a já opět cítila ten nesnesitelný chlad. Harry vyskočil na bílého hřebce a já si všimla Liama a Louise. Stáli u dvou koní a dívali se na mě.

„Louisi.“ Řekl Harry. Louis ke mně přišel a chytil mě za pas. Zvedl mě jako bych nevážila nic a posadil mě před Harryho, takže mi nohy vyseli na levé straně. Ruku jsem omotala okolo jeho krku a blíž se k němu natiskla. Harry mě chytil a pomalu jsme se rozešli k zámku.

„Proč si šla ven?“ zeptal se mě po chvíli. Husté sněžení na chvíli přestalo a já za to byla ráda.

„Já-á, nechtěla jsem jít ven.“

„Byl v pokoji?“

Vím, že bych jinou lež nevymyslela, tak jsem pouze zakývala na souhlas.

„Měla si křičet.“ Poznala jsem v jeho hlase značnou dávku naštvanosti.

„Neměla jsem možnost.“

„Budu tě muset líp hlídat!“ Řekl si jako by sám pro sebe.

***

Když jsme se konečně dostali do zámku, byla jsem za to neskutečně ráda. Myslela jsem, že mě Harry dostane do postele, ale ne.

Donesl mě do korunovačního sálu, kde byli naši rodiče.

„Annebell. Jsi v pořádku?“ Ptal se jeden přes druhého. Pouze jsem kývla na souhlas a natiskla se víc na Harryho.

„Takže to nebudeme protahovat.“ Zahlásil najednou Harryho otec.

„To, co se dnes stalo je jeden z důvodů, proč musí být naši lidé na vše připraveni. Tudíž od zítřejšího rána začne vycvik šermu. Hlavně tady u Annabell, která je oblíbeným cílem našich nepřátelů.“ Podíval se na mě stejně tak i všichni ostatní v tomhle sále. Nebylo mi to zrovna dvakrát příjemné. Ale chtěla jsem odsud co nejdříve vypadnout, protože tu byla strašná zima.

„Ale to není přesně to, co jsme chtěli.“ Ozvala se Harryho matka.

„Musíme urychlit svatbu.“

Ahojte. Tak se hlásím s dalším dílem. Tak kdy si myslíte, že bude svatba? A stane se tam něco? :O

Jo a ještě na obrázku vedle máte našeho  ďábla :D :D

Mějte se hezky :3 A moc děkuji za vote a krásné komentáře J Kdyby byl nějaký dotaz jsem na asku NONSTOP :D

Btw. Veselé Vánoce :3

*Anne*