Dark Wolf

86.Díl - Žádost krále...

Stabitis vos inimicis nostris occidere. Ego ad te, vocabant. Ascende….

S křikem jsem se probudila a kde? Zase u toho stromu jako vždycky. Ale přece bylo něco jinak. Necítila jsem se tak vyčerpaně jako vždycky. Zase hustě sněžilo, tak jako vždycky.  Postavila jsem se a vydala se zpátky k zámku. Byla jsem čím dál tím blíž, tak jsem viděla několik mužských siluet. Přišla jsem blíž a všimla si, že na rameni mají znak královské armády. Postavila jsem se za ně a ruce složila na prsou.

„Přejete si, pánové?“ zeptala jsem se. Všichni do jednoho se na mě otočili a vypadali docela vyděšeně.

„Jménem krále Christophera-“

„Nemusíte mi říkat, celé jméno.“ Přerušila jsem je, protože tu nechci stát do nekonečna.

„Král Vás i vaší smečku žádá, abyste se dostavili dnes ve dvanáct hodin do zámku Cambell, kvůli důležitým informacím.“

„Ale, ale. Nechte mě to shrnout. Král má naděláno v kalhotách a chce naši pomoc, že?“ Začala jsem se hlasitě smát. Tak nahlas, že mě museli slyšet až v Cambellu. Po chvíli jsem se uklidnila a utřela si slzu, která mi vytekla z koutku oka.

„Král vaší smečku očekává! Máme to vyřídit i zbytku smečky, nejen vůdci,“ řekl ten, co mi řekl úplně všechno.

„Však jste jim to řekli.“ Ukázala jsem na zámek, kde stáli úplně všichni na balkóně.

Nakonec se stráží proměnili ve vlky a odběhli do lesa. Povzdechla jsem si a podívala se na svou nepovedenou, ale za to milovanou smečku.

„Trůnní sál! Všichni!“ řekla jsem a vešla do zámku. Nenamáhala jsem se převlékáním, to až půjdu navštívit Campbell.

„Bell, jaké zbraně si s sebou vezmeme?“ vyletěl na mě hned John. Každý křičel přes každého zatím, co já si šla sednout na trůn. Začali se tam hádat a mě z nich bolela hlava.

„Ticho!“ zakřičela jsem, až se tabulky v oknech otřásaly.

„Jelikož jsem nezapomněla, co jste včera provedli, nikam se mnou nepůjdete!“ řekla jsem rázně.

„Cože?! To nemůžeš!“ namítal Derek.

„Ale můžu, jenže to není všechno. Uklidíte celý zámek, stáje a všechno, co tu je. A nebudu se s vámi hádat.“

„Jenže král chtěl celou smečku!“ Namítla El.

„Uděláme to takhle. Když se král nespokojí jen se mnou, tak vás zavolám, ok? Teď se dejte do práce. Já se jdu převléknout a připravit se na setkání s králem.“

Oznámila jsem s úsměvem a šla do svého pokoje.

O tři hodiny později…

„Igneusi, jsi připravený?“

„A na co?“ Slyšela jsem, jak si zívl. Zřejmě jsem ho probudila.

„Jdeme se podívat do Campbellu a já se tam nemůžu ukázat bez mého milovaného koníčka.“ Snažila jsem se na něj být milá. Brala jsem si sedlo, když jsem slyšela, jak něco mumlá.

„Říkal si něco?“

„Jo. Je tu spousta jiných koní, tak si vezmi někoho z nich. Já chci spát.“

Aha, tak musím na něj jinak.

„No když myslíš, tak dám asi tyhle jablka jinému, tak se měj Igneusi.“

„Tři, dva, jedna…“ šeptala jsem si pro sebe, když promluvil.

„Počkej. Půjdu s tebou.“ Usmála jsem se a šla ho připravit.

****

„Počkej tu na mě.“ Políbila jsem Igneuse a šla do zámku. Stráže mě celou dobu pozorovali, jako bych byla něco nebezpečného. Nepopírám to, ale bylo to nepříjemné.  Otevřeli mi dveře a já vyšla. Jeden šel se mnou a byla jsem za to ráda, protože si nejsem jistá, že bych tam trefila.

Vešli jsme do trůnního sálu, kde byla celá královská rodina a i má rodina.

„Veličenstva, vůdce arririů.“ Oznámil stráže a zase odešel.

„Zdravím, Annabell. Jsem rád, že jsi přišla, ale myslel jsem, že přijde celá tvá smečka.“

„Mají jiné věci na práci.“ Odpověděla jsem a uchechtla se.

„Dobrá tedy, můžeme začít tím, proč jsem tě sem zavolal.“

„Myslíte to, že máte v kalhotách a proto chcete naši pomoc, protože mi jediní víme, jak zabít Malarasky, je to tak?“ Zasmála jsem se.

Naštval se a zaťal čelist. Podívala jsem se na Harryho, který se krčil za trůnem a smál se.

„Není to přesně to, co jsem chtěl, ale chci vám nabídnout spojenectví.“

„Myslíš takové spojenectví, které si měl s Arririi předtím? Které si ty porušil?“ Teď už jsem byla vážná.

„Ano.“

„Ne.“

„Ne?“ Zeptal se zmateně.

„Jestli chcete naší pomoc, tak podepíšete naší smlouvu o spojenectví, jinak s námi nepočítejte.“

„Nepodepíšu nic, co jsem si nepřečetl.“

„Ale žádný strach. Před půlnocí přivezu smlouvu. A teď když mě omluvíte, mám jiné věci na práci.“ Otočila jsem se na odchod, když jsem se zastavila.

„Máte tady strašnou zimu.“ Natáhla jsem ruce a v krbu začal plát oheň. Vlastně v celém zámku začali plát ohně.

„A nemáte zač.“ Usmála jsem se a konečně odešla.

Ahojte. Tak tady je další, i když kratší díl, ale víc jsem nedala. Jsem pořád nemocná, ale chctěla jsem vám udělat radost.

No a co myslíte, že se stane dál? Podepíšou tu smlouvu v klidu? Nebo se tam někdo objeví?:DD

No nebudu nic prozrazovat :D

Moc vám děkuji, že v komentářích vyjadřujete vás názor a hlavně vaše pocity z povídky. Moc si toho vážím. Opravdu moc děkuji ♥