Dark Wolf

5.Díl - Nechoď na moje teritorium...

Najednou jsem slyšela velkou ránu. Trochu jsem se lekla. Dále už bylo ticho, až moc velké ticho. Stála jsem v šatně. Nastražila jsem uši a slyšela, jak někdo tlumeně křičí. A najednou 'křup'. Poznala jsem to křupání. Je to zvuk křupajících kostí. Někdo se mění. Brání se tomu, proto se mu lámou kosti. Buď to, a nebo se nikdy předtím nepřeměnil. Co když je to Harry? Přehltla jsem knedlík ve svém krku a promluvila.

"Harry? Jsi to ty?" Netuším, kde ve škole je, ale vím, že mě slyší.

Nic, ticho.

"Dej mi znamení, neměj strach, slyším tě. Nikdo jiný. Vím, že mě slyšíš. Jsi to ty?"

Pokračovala jsem. Opět nic. Chtěla jsem to vzdát, když jsem slyšela další křupnutí.

"Pomoz mi!" Mluvil potichu a bolestivě.

"Pomůžu ti. Proměnil si se už někdy?"

"Jen jednou." Zní vyčerpaně. Ani se nedivím. Při mé první proměně jsem si zlámala všechny kosti v těle. Ale při té druhé to už bylo jednodušší. Určitě při první proměně se měnil několik hodin. Neměl nikoho, kdo by mu poradil, jak na to. A teď se tomu brání.

"Teď se proměnit nemůžeš. Jsi ve škole. Teď mě poslouchej. Jsi naštvaný. Musíš se uklidnit."

"Jak?"

"Mysli na nejšťastnější zážitek ze svého života."

"Co když žádnou nemám," zašeptal a já slyšela několik křupnutí naráz. Zrychluje se to. Musím ho uklidnit rychle.

"Musíš nějakou mít!"

"Nemám!" zakřičel bolestí.

"Lžeš. Musíš mít, jeden světlý moment."

Ticho, slyším jen jeho těžký a rychlý dech. I jeho rychlý tlukot srdce.

"Nemusíš mi to říkat, jen na to mysli."

Zase to příšerné ticho. Ale slyšela jsem, jak jeho dech zpomaluje. Zabralo to. Srdce už normálně bije.

"Kdo jsi?" zeptal se po chvíli.

"To není důležité. Tohle je nebezpečné. Musíš se naučit to ovládat. Může tě to i zabít."

"Jak. Jak se to mám kurva naučit!"

"Uklidni se. Můžu ti pomoci!"

"Jak? Když ani nevím, kdo jsi!"

"Dozvíš se. Přijď v pátek o půlnoci na školní fotbalové hřiště! Počkám tam na tebe-" Nemohla jsem větu dokončit, protože za dveřmi se objevil učitel a pískal na píšťalku. Rychle jsem se chytila za uši. Ještě že přestal. Můj sluch byl na chvíli oslabený. Tušila jsem, že holky jdou do šatny, aby se převlékly. Já si ještě rozpustila vlasy a prsty je lehce pročesala. Vzala jsem si kabelku a tašku. Vyšla jsem ze šatny. Další hodinu jsem měla mít matematiku. Potom už ještě jednu hodinu a můžu jít domů. Dnes je středa, takže za dva dny. Doufám, že přijde.

"Slyšíš mě ještě?" Slyšela jsem Harryho. On chce se mnou ještě mluvit?

Vytáhla jsem telefon, aby to nevypadalo, že mluvím sama ze sebou.

"Slyším tě."

"Ty… ty jsi jako já?"

"Co přesně myslíš?"

"Jsi taky monstrum?"

"Já nejsem monstrum a ty taky ne. Jsi výjimečný."

Podívala jsem se na chodbu a viděla dveře. Vzala jsem za kliku a ocitla se v úklidové komoře. Vlezla jsem tam.

"Jsem. Vždyť se měním ve vlka."

"Nejsi. Ano, já jsem stejná jako ty, ale ber to pozitivně. Jsi jeden z nejsilnějších tvorů na světě."

"Jsme něco jako vlkodlaci?"

"Ne, vlkodlaci neexistují." Směju se.

"Harry, snaž se vyhýbat konfliktům. Stačí málo a proměníš se přede všemi. Už musím jít," řekla jsem a vyšla z kumbálu.

"Počkej. Potřebuji vědět víc. Počkej," říkal, ale já už neodpovídala.

"Fajn! Já tě nepotřebuju!" řekl a už byl ticho. Já si to namířila přímo do třídy, kde jsem viděla Katie. Zamávala na mě, abych si sedla. Usmála jsem se a šla si sednout za ní.

***

Poslední dvě hodiny uběhly rychle. Měla jsem jít na oběd, ale když jsem viděla několik lidí, kteří běží z jídelny na záchod. Hlad mě přešel. Myslela jsem si, že mě bude táta nebo máma čekat před školou, ale nikde jsem jejich auto neviděla. Rozhlížela jsem se, když mi zazvonil telefon.

"Ano, mami?"

"Zlatíčko, nestihneme tě vyzvednout, máme moc práce. Dostaneš se nějak domů nebo mám pro tebe někoho poslat?"

"Ne, já jsem si našla kamarádku, tak se ji zeptám, jestli by mě nehodila domů."

"Zlobíš se?"

"Ne, ale budu si muset potom promluvit s tátou."

"Dobře. Večer budeme doma. Dej si něco k jídlu. Ahoj." Zavěsila.

No super. První den ve škole a rodiče se na mě vykašlali. Nikoho nebudu otravovat, aby mě vezl domů. Trochu jsem si cestu domů zapamatovala. Když tak mluvit umím, tak se na cestu zeptám. Schovala jsem telefon do kabelky a vyšla ze školy.

Šla jsem po chodníku a myslela si, že se objevím před naším domem, ale objevila jsem se před lesem. Nevěděla jsem, jestli mám jít nebo ne. Možná se dostanu k našemu domu lesem. Za domem máme les. Rodiče chtěli takový dům, abychom se mohli jít proběhnout kdykoliv. Riskla jsem to a šla do lesa. Moje lidské orientační schopnosti jsou na nic. Mohla bych se proměnit, ale je den, co kdyby někdo byl v lese. Šla jsem dál, když jsem přišla na nějakou příjezdovou cestu. Kde se tu mohla vzít, když všude okolo jsou lesy. Otočila jsem hlavu na levou stranu, kde jsem viděla obrovský bílý dům. Nevypadalo to jako dům, spíše jako nějaký menší zámek. Okolo něj byla mýtina, ale potom se rozkládal les. Jako by ukrýval sídlo, před okolním světem. Kromě příjezdové cesty bylo sídlo uzavřené lesy.

Co když je to to sídlo, o kterém mi říkala Katie? Proběhlo mi hlavou. Měla jsem celkem strach, protože vypadal staře a zničeně. Opadlá omítka, prkny zadělaná okna, všude okolo listí. Nechtěla jsem tam jít, ale mé nohy jako by to vedly za mě. Blížila jsem se blíže a dům se zdál ještě strašidelnější. Raději jsem zbystřila všechny své vlčí smysly. Došla jsem k bílým schodům, které vedly k obrovským, černým dveřím. Byli hodně velké. Vlezla bych se do nich, i kdybych byla vlk. Tohle musí být to sídlo, které Harry zdědil po svém dědečkovi. Vyšla jsem po mramorových schodech nahoru k mohutným dveřím. Vzala jsem za zlatou kliku a chtěla dveře otevřít.

"Co tu děláš!"

Někdo promluvil a já se příšerně lekla. Otočila jsem se a viděla Harryho. Už jsem myslela, že je to nějaký vrah nebo násilník. Jsem paranoidní. Mé srdce rychle bilo a já nebyla schopná slova.

"Ptal jsem se, co tu děláš!" Jeho hlas byl tvrdý a bez jakékoliv emoce. Přistoupil o krok blíž a já se natiskla na dveře, abych mezi námi vytvořila dostatečný prostor.

"Já…já ztratila jsem se. A potom jsem viděla tenhle dům a chtěla se zeptat," koktala jsem. Nevím proč, ale přišel mi naštvaný skoro až zuřivý.

"Tohle je můj pozemek a já na něm nechci nikoho vidět! Rozumíš? Nikoho!"

"Omlouvám se," řekla jsem a sklopila hlavu.

Nechtěla jsem se s ním dál bavit, když je tak nepříjemný. Obešla jsem ho a sešla schody. Bylo mi do pláče, že byl tak nepříjemný, když jsem mu vlastně nic neudělala. Nasadila jsem rychlejší tempo, abych odsud zmizela, co nejdřív. Když jsem se blížila blíž k lesu, otočila jsem se na Harryho. Sledoval každý můj pohyb. Na jeho tváři byl kamenný výraz. Určitě nemá rád, když někdo sáhne na něco, co je jeho. Otočila jsem se zpátky a šla po příjezdové cestě dál. Přála jsem si, aby mě dovedla zpátky do města, kde si nějak poradím.