Dark Wolf

81.Díl - Chceš mě zabít?...

POHLED JOHNA

„Už to tady nevydržím!“ zakřičel jsem na všechny, co byli ve společenské místnosti. Jediná Annabell chyběla. Jako pokaždé.  Skoro ji nevidíme, jako by se bála vyjít ven z pokoje. Skoro nejí a je to na ní také vidět. Darkové nám dali na chvíli pokoj, ale je to skoro až děsivé.

„Klid, Annabell musí mít něco v plánu, jinak to nedává smysl.“ Ozval se Ashton. Za tu dobu jsme si ho oblíbili. Je to v pohodě kluk, se kterým se dobře hrají videohry. Sice měl nejdřív problém se zabíjením Malarsků, ale to nějak překousl.

A má pravdu. Co se teď děje, musí mít nějaký speciální důvod.  Už měsíc nikdo z nás nezabil ani jednoho Malaraska.

„Myslím, že vím o co se Annabell snaží.“ Ozval se Derek.

„O čem to mluvíš?“

„Nedochází vám to? Kdybychom je vraždili pořád, tak by se o tom Darkové nedozvěděli. Ne?“

„Pravda, ale Darkové do lesů nechodí. A čím déle tu čekáme, tak tím víc jich je. Slezají se z celého světa.“ Ozvala se Sophi, která konečně odtrhla zrak od mobilu.

„Musíme na to ještě jinak. Přemýšlejte lidi, musíme něco vymyslet.“

Chvíli bylo ticho, jak se všichni snažili na něco přijít.

„Mám to!“ zakřičel Ashton.

„Bože, jsem se lekl.“ Zanadával Derek, na co jsme se rozesmáli.

„To přežiješ.“ Zasmál se Ashton s námi a rozcuchal mu vlasy.

„Tak na co si přišel?“ Zeptal jsem se nedočkavě.

„Přišel jsem na to, jak dostat Darky nebo jiné vlky do lesů.“

„Ashtone, tak se konečně vyjádři nebo to z tebe vymlátím.“ Rozčílila se Sophia.

„Fajn, fajn. Ve vesnici nedaleko odsud má sídlo nejvyšší rádce krále. Žije i se svou rodinou v zámku, ale na tohle sídlo jezdí, aby si odpočinul.“

„A?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Pro nás budou důležité jeho dcery. Jedna má osm a druhá patnáct.“

„A co s nimi budeme dělat?“

„Jednoduché. Zařídíme, aby se v noci dostali do lesů. Obě. Nic se jim nestane. Budeme na ně dávat pozor. Tyhle dvě jsou pro ně velmi důležité, takže do lesů půjdou, i kdyby nechtěli.“ Zlomyslně se zasmál.

„A co Annabell?“

„Zařídíme to bez ní. Něco je s ní špatně. Teď musíme počkat, než se setmí. Vezme si meče, abychom při nejhorším případě zasáhli.“

Všichni jsme se zvedli ze svých míst a šli se do pokojů připravit. Máme speciální rytířskou výzbroj, která nás dokáže ochránit před útokem nepřátel. Je lehká a snadno se v ní pohybuje.

Teď jen stačí počkat pár hodin, než všechno začne.

POHLED ANNABELL

Stabitis vos inimicis nostris occidere. Ego ad te, vocabant. Ascende….Stabitis vos inimicis nostris occidere. Ego ad te, vocabant. Ascende…Stabitis vos inimicis nostris occidere. Ego ad te, vocabant. Ascende.( Ty povstaň, ty zabij nepřátel naše. Já tvá paní, volám tě. Zaútoč.)

Vyděšeně jsem se probudila a prudce se posadila. Byla jsem celá zpocená a celá jsme se třásla. Rozhlédla jsem se okolo a po tváři se mi kutáleli slzy. Jsme tu znovu. Může být poledne.

Každé ráno se budím uprostřed lesa. U tohoto stromu. Tělo jsem si objala pažemi, protože mi byla zima. Slzy se mi stále stékaly dolů po tváři. Tento sen se mi zdá pořád dokola. Sedím u toto stromu a říkám tahle slova. Jenže nepamatuj si tyhle slova.

„Co se to se mnou děje?“ zašeptala jsem si pro sebe.

Celý měsíc se budím na tom stejném místě. Ve stejných šatech, na které si nepamatuji, že jsem si je oblékala. Ale nejhorší je na tom, to že se nedokážu ovládat. Nedokážu ovládat oheň. Můj pokoj vypadá jako po výbuchu. Ohořelé závěsy, skříň a já nevím, co ještě. Nechci s nikým mluvit, protože mám strach, že bych jim ublížila. Připadám si jako by ze mě vyprchával život. Hlavně, když mé vlasy začali ze spodu černat. Odsunula jsem se ke stromu a opřela se o něj. Cítila jsem sucho v krku. Oči mě štípali a měla jsem suché a popraskané rty. Neměla jsem sílu vůbec na nic. Jako by mi ten sen vyčerpal všechnu energii.

„Hej. Kdo dnes nic neuloví, oběhne celý Campbell nahý!“ zakřičel nějaký veselý hlas. Slyšela jsem koňská kopyta, ale nedokázala jsem se pohnout. Jako by mé tělo nefungovalo. Dívala jsem se bezmyšlenkovitě před sebe. Jen jsem čekala, kdo přijde. Jestli to bude někdo z Darků, zabije mě. Vlastně jsem čekala na svojí vlastní smrt.

Připadala jsem si jako bych začala šílet. Jako bych padala do víru nějakých nesmyslných věcí. K mému domnění nepomáhali ani sny, které se mi zdávají, a po kterých se vždy objevím u tohoto stromu.

„Neměla si jít s námi.“ Ozval se známý, hodně známý hlas.

„Ale no tak. Jsem těhotná, ne nemocná.“ Zasmála se. Kdo jiný než Gemma.

Rukami jsem se zapřela o kmen stromu a s velkou námahou se postavila. Tetování na mé ruce byl až k lokti. Byla jsem vyčerpaná, ale byla jsem připravená k útoku.

Najednou se přede mnou vynořil Harry a Gemma. Moje oči se setkali s jeho. Na tváři měl přísný výraz a byl celkově ještě hezčí. Když jsem viděla jeho zelené oči, tak celá má láska k němu ještě víc vzrostla. A nejhorší na tom je, že já vypadala příšerně. Rozcuchané vlasy, popraskané rty a obrečené oči. Rozběhla jsem se, jak nejrychleji to šlo.  

Nebylo mi to k ničemu. Gemma mě doběhla a chytila mě pod krk. Její stisk byl silný, hodně silný. Ne nadarmo se říká, že vlčice, když čeká dítě, tak je nejsilnější.  Podívala jsem se do jejích očí, kde jsem viděla tu nenávist. Nic neříkala, byla ticho a jen mě pozorovala. Jako šelma svou kořist.

„Chceš mě zabít?“ zašeptala jsem. Nic neříkala. Tak ať to máme rychle za sebou. Cítím z ní, jak je na mě naštvané. Není to sice tak hrozné, jak když mě viděla, že jsem ji podřezala manžela. Se kterým si mimochodem všichni skvěle rozumí. Teda z toho, co jsem zaslechla.

„Do toho. Zabij mě! Stejně už to mám za sebou…“ zašeptala jsem a ona udělala něco nečekaného. Pustila mě.

Ahojte. Tak další díl, po skoro týdnu. Ale tak znáte to, škola… Tak co si myslíte, že se stane dál?

No a další díl nevím, jestli ještě tento týden stihnu, protože ještě musím překládat J

A moc vám děkuji, za tolik vote při minulé části J

Moc vám děkuji.

*Anne*