Celý den jsme s Harry strávili v posteli a mazlili se. Samozřejmě že nechtěl je to. Zrovna jsme se dívali na televizi, když mě z ničeho nic políbil. Neprotestovala jsem a líbala ho zpátky. Vyhrnoval mi jeho tričko, které mě donutil si obléct a blížil se k mé hrudi. Zastavila jsem jeho ruku a zamračila se na něj.
„Ne Stylesi, před svatbou ne!“ řekla jsem vážně, ale v duchu jsem se musela držet, abych se nezačala smát. Jeho výraz byl k nezaplacení. Obočí vysoko vytáhnuté a otevřená pusa do ‚O‘.
„Cože? To-o vážně?“ Zakoktal se a já viděla, jak má problém s řečí. Začala jsem se nekontrolovatelně smát a on nechápal, proč.
„Nemyslela jsem to vážně.“
„Uf, víš jak jsem se lekl?“ Svalil se na postel a protřel si tvář.
„Ale dneska ti nedám.“ Myslela jsem to vážně. Podíval se na mě a zafňukal.
„A proč? Nevidíš, jaký jsem vzrušený?“ podíval se dolů na své tepláky a já udělala to samé. Byla tam viditelná boule.
„A co já s tím?“
„Pomůžeš mi?“
„Ne! Pomoz si sám. Já-“ nedořekla jsem a podívala se na televizi. Nikdy jsem neviděla, že by přerušili film kvůli zprávám.
Mimořádné události. Počasí na celém světě se zbláznilo. Celou planetu zasáhlo vydatný sníh a nízké teploty. I v tropických pásech začalo sněžit a mrznout. Meterologové si tohle bláznivé počasí nedokážou vysvětlit. Další informace vám poskytneme v průběhu dalších hodin.
…už je to tady…začni se bát Annabell…tvá láska zemře…haha…
„Jste temní duchové, že?!“ zeptala jsem se svou myslí.
…chytrá….
„Bell?“ zatřásl mnou Harry.
Vylekaně jsem na něj otočila hlavu a podívala se do jeho očí.
„Ehm promiň, říkal si něco?“ usmála jsem se nevinně.
„Říkal jsem, že jdu do koupelny.“ Dal mi rychlou pusu a vstal z postele. Počkala jsem, až zalez do koupelny. Potom jsem rychle vyletěla z postele a nezabývala se oblékat. Musela jsem to říct Johovi a ostatním. Netuším, kam běžím, tak jsem to nechala na svém instinktu. Objevila jsem se ve stejné chodbě, o které se mi zdálo. Srdce se mi zastavilo. Všude okolo mě bylo klid. Takový, že jsem slyšela být své srdce. Rychlejším krkem jsem došla k tmavým dveřím a otevřela je. Žádné světlo mě neoslepilo. Právě naopak. Okolo byla tma. Musela jsem použít svůj vlčí zrak, který mi ukázal všechno. Otočila jsem se, jestli mě náhodou nikdo nesleduje. Nejvyšší rychlostí jsem se rozběhla přímo do lesů. Včera si rodiče povídali, že je do lesů zákaz chodit. Netuším proč, ale v téhle chvíli mi to bylo jedno. I tady hustě sněžilo, mráz byl znát, ale má fyzická aktivita mi neumožňovala ho nějak pociťovat.
Sníh mě štípal po těle a má chodidla začala krvácet. Zastavila jsem se uprostřed lesa, abych nabrala trochu kyslíku. Měla jsem takový pocit, že své plíce brzo vyzvracím. Ohnula jsem se a ruce položila na svá holá kolena. Byla jsem vyčerpaná. Začala mi být zima a slyšela jsem podivné zvuky. Nebyl by problém použít oheň a zahřát se nebo si posvítit. Ale mé tetování už bylo dost rozšířené. A já nechtěla, aby ho někdo viděl. Nemůžu nosit tílka, protože už je přes celé rameno. Když jsem trochu popadla dech, tak jsem se narovnala. Už běžět nebudu. Nemůže to být dál jak kilometr. Měla jsem takový nepříjemný pocit, že tady nejsem sama. A měla jsem pravdu.
Přede mnou se objevila tmavá postava. Jakoby se objevila z ničeho. Zastavila jsem se a udělala krok dozadu. Měl na sobě černý plášť a na hlavě kapuci.
„Krásné počasí, že ano?“ zeptal se.
Nebo lépe řečeno zeptala se. Byla to žena. Podle hlasu bych soudila, že byla stará hodně stará.
„Neměla by ses tady ukazovat. Všichni to vědí, že budeš budoucí královna Darků. Ale já vím ještě něco. Co ještě nevědí,“ zasmála se.
„Co by měli vědět?“ Začala jsem drkotat zuby, protože zima postupně postupovala od mých chodidel až ke konečkům prstů na ruce. Pořád měla sklopenou hlavu a já slyšela její tichý smích. Mohla bych to přirovnat k šílenému smíchu.
„Jsi posel ďábla. Proč si myslíš, že umíš ovládat oheň. POSEL ĎÁBLA!!“
Začala křičet pořád dokola, že jsem posel ďábla. Její hlas se změnil na nesnesitelný jekot. Její kapuce spadla a já viděla její šedé vlasy. Její hlas nabíral mnohem větší hlasitosti. Musela jsem si rukama zakrýt uši a víčka jsem stiskla pevně k sobě.
„ĎÁBEL!!“ slyšela jsem naposledy, než mě ovál tak silný vítr, že jsem spadla na zem. Začínala jsem pociťovat strach. Hodně velký strach. Co to bylo? Kdo to byl? Rozhlížela jsem se všude okolo, ale nic jsem neviděla. Ani zmínka o to, že tady byla.
Nebo se mi to jen zdálo. Asi opravdu začínám být paranoidní. Postavila jsem se a až teď začala litovat, že jsem se víc neoblékla. Mám dvě možnosti. Buď se vrátit na Campbell nebo jít k Arririum. Vybrala jsem si Arririe. Zdálo se mi, že sníh padal mnohem hustěji. A vítr byl agresivnější.
„Ty jsi mě volala?“ Ozval se za mnou mužský hlas. Vykřikla jsem a prudce se otočila. A v tu chvíli jsem ho spatřila.
Ahojte. Tadá. To je překvapení. Čekali jste díl, tak brzy? Já popravdě taky netušila, že jsem ho dokázala napsat, tak brzo. Tak co si myslíte? Kdo byl ta žena? A kdo je ten kluk? :O
Moc vám všem děkuji za vote a komentáře u minulé části.
Děkuju :3
*Anne*
ČTEŠ
Dark Wolf
FanfictionOsmnáctiletá Annabell se i s její rodinou přestěhují do malého města ve státě Washington, kvůli práci jejích rodičů. Annabell pozná tajemného kluka, který skrývá stejné tajemství jako ona.
