Dark Wolf

52. Díl - Nechci, aby ses s ní stýkal!...

PHILLIPE

Sedím. Sedím na nemocniční židli a čekám, abych se dozvěděl, co se děje s mou ženou a dcerou. Je to jak nekonečné čekání na vlak, který nikdy nepřijede. Kdybych jel jen první já, nemuselo se nic stát. Volal jsem Scottovi, který by tu měl za pár hodin být. Snažil jsem se být silný, ale nezvládl jsem to. Slzy se mi spustili po tváři a já je nemohl zastavit. Nemůžu o ně přijít. Prostě nemůžu.

***

Zblázním se z toho. Už tu sedím dvě hodiny a nikdo ještě nebyl schopný mi říct, co se děje.

„Pan Collman?“ zeptal se někdo. Rychle jsem se postavil ze židle a podíval se na doktora.

„Ano. Jak jim je?“

„Vaše žena utrpěla vážná zranění. Měla vnitřní krvácení, které se nám povedlo zastavit,“ usmál se a já si trochu oddychl, ale ne úplně.

„A má dcera?“ Když jsem se zeptal, tak doktorovi klesl úsměv.

„S vaší dcerou to bylo horší. Sice neměla žádné vnitřní krvácení, ale měla silný otřes mozku. Ztratili jsme ji. Tři minuty byla mrtvá, ale naštěstí se nám ji podařilo vrátit zpět. Ale netušíme, jak dlouho bude v komatu. Může to být i několik měsíců,“ řekl vážně.

Cítil jsem příšerně. Nikdy bych nikomu nepřál, aby tohle zažil. Sesunul jsem se na židli.

„Měl byste se jít domů vyspat. Jestli nastanou nějaké komplikace, dáme vám hned vědět.“ Položil mi ruku na rameno. Podíval jsem se na něj a slabě kývl hlavou.

Ještě řekl pár věcí a odešel. V žádném případě nepůjdu domů. Budu tady!

*

„Tati…“ někdo mi zatřásl ramenem. Prudce jsem otevřel oči a neuvědomil si, že jsem usnul. Podíval jsem se na Scotta a postavil se. Hned jsem ho objal.

„Co je mámě a Annabell?“ zeptal se.

„Máma je po operaci. Annabell….Annabell byla pár minut mrtvá, ale už je mezi námi. Jenže teď může být v komatu i několik měsíců,“ neudržel jsem slzy, které si mi hrnuly do očí.

„Harry o tom ví?“ zeptal se po chvíli. Odtáhl jsem se od něj.

„Rozešli se už před měsícem. A já nechci, aby s Annebell byl. Zbytečně se trápila. Ty si ji neviděl. Vypadá hrozně. A on nevypadá, že by ho to nějak sralo!“ řekl jsem naštvaně.

Scott jen zakýval hlavou na souhlas.

„Tati, měl by si jít domů. Vypadáš příšerně. Měl by ses trochu vyspat. Já tu zůstanu. Jakmile bude něco nového, zavolám!“

„Dobře, ale zavolej kdykoliv!“ nakázal jsem mu a ještě ho objal. Vyšel jsem z nemocnice a nasedl do auta.  Potřeboval  jsem se trochu vyspat.

O dva dny později…

„Jste znovu, pane Collman?“ zeptal se mě doktor, když jsem do nemocnice přišel s květinami.

„Ano.“

„Ještě počkejte. V pokoji vaší dcery je nějaký muž.“

„Cože?! Kdo?!“ zeptal jsem se rozrušeně.

„Netuším…“

Dál jsem ho mluvit nenechal. Rozběhl jsem se k pokoji, kde ležela Annabell. Rozrazil jsem dveře. Všiml jsem si Harryho, jak sedí na kraji postele a drží Annebell za ruku.

Ten má drzost se tu ukazovat.

„Co tu chcete veličenstvo!?“ zeptal jsem se naštvaně. Podíval se na mě a já viděl jeho tvář plnou slz.

„Dobrý den,  přijel jsem za Annabell. Sestra ji viděla ve snu.“

Souhlasně jsem kývl a sedl si do křesla naproti postele.

„Veličenstvo?“

„Prosím, neříkejte mi tak. Pro Vás jsem jen Harry.“

Nepodíval se na mě. Pořád hladil Annabell po ruce.

„Dobře. Harry. Nechci, aby si se s Annabell stýkal!“

Blesku rychle se na mě otočil a já se postavil.

„Prosím?“

„Slyšel si mě!“

„To nemyslíte vážně. Vaše dcera je dospělá. Sama může rozhodovat, s kým se bude stýkat.“

„Já vím, ale ublížil si ji. Vidíš ji. Je pohublá a změnila se, jak jste se rozešli!“

„Já vím, ale-„

„Harry, je to zbytečné. Už jsme jí se ženou vybrali muže, kterého si za pár let vezme!“ řekl jsem a on se zasmál.

„Uděláme to takhle. Až se probere a řekne mi, že už mě nikdy nechce vidět, vyhovím vašim požadavkům. Do té doby ne!“

Řekl a postavil se z postele.

„Zítra zase přijdu!“ řekl a vyšel z místnosti.

HARRY

Letěl jsem celou cestu z Anglie, abych se přesvědčil, že opravdu žije, jak nám říkal jeden posel. Všiml jsem si, že je Annabell nějaká jiná, že je pohublá a ještě bledší než dřív. Taky na tom nejsem zrovna nejlíp.  Celou dobu, co jsem byl v Anglii, jsem moc nespal. Cítil jsem prázdně a jednoduše příšerně. Potom jsem se dozvěděl, že Annabell měla nehodu. Chtěl jsem nejdříve přijet sem být s ní každý den, do té doby, než by se uzdravila. Řekl bych jí, jaký jsem debil, že jsem se s ní rozešel a že mi neskutečně chybí.

Ale ne! Její otec po mně chce, abych ji nechal na pokoji. Kurva, vím, že jsem si ublížil, ale potřebuji ji. Venku mě čekalo auto, do kterého jsem nastoupil. Uvnitř byla Gemma a máma.

„Tak co?“ zeptala se Gemma.

„Vypadá příšerně, ale hlavně žije. I když byla několik minut v komatu, proto si ji viděla ve snu.“ Promasíroval jsem si spánky.

„Neboj se, bude v pořádku!“ usmála se Gemma a objala mě. Šoférovi jsem nadiktoval adresu mého sídla a jeli jsme tam.

V hlavě se mi pořád přehrávali slova jejího otce.

…Nechci, aby si se s Annabell stýkal!... vybrali muže, kterého si za pár let vezme...

Ahojte :D Tak posílám další. Mohl být už včera, ale jela jsem do Havířova za kamarádkou :D A k minulému dílu - Musím se přiznat, že jsem měla celkem strach o svůj život :DDDDD Ale moc děkuji za tolik VOTE a komentářů :3 Jen tak dál :D 

A teď co si myslíte? Jak se Annabell rozhodne až se probudí? Nebo se něco stane, dřív než se probudí? Kdo ví, kdo ví :D Další díl bude podle toho, jak budu mít čas a taky náladu :3

Tak nezapomeňte VOTE a COMMENT :D :D

*Anne*