Dark Wolf

78.Díl - Ashton...

 

Začala jsem se smát. Najednou jsme slyšely hlasité zalapání po dechu a následně Ashotna, který se rychle vymrštil do sedu.

Cukal hlavou ze strany na stranu a nevěděl pořádně, kde je. Ruka mu ihned vystřelila ke krku. Kde nebyla ani známka toho, že jsem mu podřezala krk. Jeho zrak nakonec padl na nás. Zamračil se a rychle vyletěl z postele rovnou ke dveřím. Ještě, že jsme předtím zamkly. Začal lomcovat s klikou, ale nebylo mu to nic platné. Po proměně je slabý, takže neměl šanci dveře otevřít a ani vyrazit. Povzdechla jsem si a postavila se. Otočil se na mě a jeho hnědé oči začali zářit.

Rozběhl se ke mně. Chytil mě pod krkem a natiskl na zeď. Zřejmě si myslel, že mi může ublížit. Ale on si neuvědomuje, že i s nově získanou sílou, jsem já nejmocnější vlk na světě. Cítila jsem, jak jeho stisk silněl na to jsem se jen usmála.

Chytila jsem ho za zápěstí a jeho ruku sundala. Byl vyvedený z míry, že jsem měla takovou sílu.

„Ahoj, Ashtone.“  Řekla jsem, co nejmilejším hlasem.

„Ahoj? Ahoj?! Ty si ze mě musíš dělat prdel! Okamžitě mě pusť!“

„Fajn.“ Řekla jsem a pustila jeho zápěstí.

„Spokojený?“ Je mi jasné, že tohle neměl na mysli, ale on neodejde.

„Pusť mě domů. Nechci tu být. Ještě, když si mě před chvílí zabila!“ zakřičel. Zajel si prsty do vlasů a zatahal za ně. Jeho oči už ěli normální barvu, ale jeho vztek byl jasně viditelný.

„Zabila? Pokud já vidím, tak žiješ. A navíc mi můžeš poděkovat.“

„Dovol, abych se zasmál. Za ti mám sakra děkovat?!“

„Za to, že jsem ti umožnila stát se Arrirem.“

„A to má být nějaká výhra?! Vždyť mě teď budou chtít všichni zabít!“ Naštvaně si sedl do jednoho z křesel. Opřel se o opěradlo a promasíroval si kořen nosu.

„No to máš sice pravdu, ale za to můžeš ochránit svou rodinu. Svou ženu i své dítě.“ Přistoupila jsem blíž k němu a rukama se podepřela na o opěrky křesla, tím jsem se nad něj nahnula.

„Jak-?“

„Jak to vím? To tě nemusí zajímat, ale hlavní je, že to vím. A jestli se o něco pokusíš. Zemře ona i tvé dítě.“ Mluvila jsem pomalu a tlumeným hlasem.

„Zabiješ je?“

„Ano!“ zašeptala jsem. Pravda ale je, že bych to nedokázala.

„Jsi monstrum, opravdové monstrum.“ Odstrčil mě a postavil se.

„Chci jít domů! Okamžitě mě pusť!“

„Jak si přeješ. Ale ty si myslíš, že tě přijmou s otevřenou náručí. Nemyslím si, možná tě i zabijou, ale klidně si běž. Ale když tě odmítnou, nevracej se.“

Zkusím novou taktiku. Na vyhrožování musím ještě pořádně zapracovat. Ashton se na mě jen podráždě díval. Vím, že nad tím přemýšlí.

Když si poraženě vzdychl, pochopil. Sedl si zpátky na křeslo a založil si ruce na hrudi.

„Hodnej kluk. A moc se neusazuj. Už je noc, takže ti všechno vysvětlíme po cestě. Jdeme. Soph, připravte koně. Já jdu pro meče.“

„Dobře.“ Řekla a odešla z pokoje.

Když už jsme tu byli sami dva, pozorně jsem si ho prohlédla.