The world is not perfect (Marcus&Martinus)

Záchrana

Martinus

Šly jsme už hodinu, no do Norska to je daleko. "Martinusi mě bolí nohy" řekl mi Marcus. "Brácha pojď, to vydržíš" řekl jsem a šel dál. Ale on se ani nehnul a držel se za krk. "Co? Je ti něco?" zeptal jsem se. "Ne, jen mě bolí krk" řekl mi a hned byl u mě.

"Vzal sis léky?. Jako vzal sis je i sebou" zeptal jsem se. "Nevzal a nevzal" řekl se smíchem. "Tohle není sranda, musíš je brat. Vrátíme se" rezhodl jsem. "Ne, půjdeme dal" řekl a šel, já si jen povzdechl. Šly jsme po kraji silnice a viděli auto, zastavovalo.?

"Kdo to může být?" zeptal jsem se. Chvilku jsme jen stály a čekalo až vystoupí ten chlap nebo kdo to je. A vystoupil. Lukáš.? Ano Lukáš. "Ahoj  kluci, co vy tady?" zeptal se.

"Ahoj, no utekly jsme od strýce. Byl odporný" řekl jsem a oklepal se. "Aha no, a kam jdete?" zeptal se. "No nevíme, do hotelu? Kamkoliv" řekl Marcus. "Tak nastupujeme, budete u mě" řekl a my se na sebe koukali. "Hele tamto už máme za sebou ne, pomohl jsem vám utéct. No tak" řekl. Tak jsme teda povolily a šly.
Dali jsme si věci do kufru a nasedli.

"Jo a můžeš se stavit ještě v nemocnici?" zeptal jsem se. "Jo, ale proč?" nevěděl. "Marcus si tam zapomněl léky, no a potřebuje je. Prostě tam zastav" řekl jsem. "Oki, ty jsi tu šéf " řekl mi a vyjel.

" Já jsem tu druhý nejstarší, jsem starší než ty Martinusi" řekl mi Marcus. "Jen o patnáct minut" upozornil jsem ho. "Ale stejně jsem starší" řekl a vyplazl na mě jazyk.

Zbytek cesty bylo ticho. Když jsme byly u nemocnice tak jsem vystoupil. "Hned jsem tu" řekl jsem a šel dovnitř. Hledal jsem doktora co ošetřovat Marcuse. Našel jsem ho po pěti minutách. Tak jsem zaklepal. "Dale" ozvalo se. Tak jsem šel.

"Dobrý den Marcusi, co potřebuješ." zeptal se mě mile. "No potřeboval bych ty léky, které jste předepsal Marcusovi." řekl jsem mu. "Ano jistě" řekl a dal mi je. Ani se neptal proč je chci tak brzo.

Já jen poděkoval a odešel. Konečně jsme jeli domů. No k Lukášovi domu.