The world is not perfect (Marcus&Martinus)

Hádka

Ráno-Marcus

Vzbudila mě zima, pomalu jsem otevřel oči a kouknul se vedle sebe. Martinus tam nebyl. Tak jsem vstal a šel do koupelny, našel jsem ho. Stál před zrcadlem a koukal si na záda. Tak jsem šel blíž a viděl to, měl jizvu před celá záda a byla dost vidět.

"Martinusi" řekl jsem potichu. On si hned vzal tričko a otočil se. "Ahoj, co potřebuješ?" zeptal se jako by nic. "Ukaž mi to pořádně, kdo ti to udělal?" zeptal jsem se. Ale asi jsem to věděl. "Táta" řekl potichu. "A proč?" nevěděl jsem. "Protože jsem odmlouval mamce a táta to slyšel" řekl jsem.

"Ale tohle už překročilo všechny meze, proč ti to dělali? Proč?" zeptal se. "Protože jsem nebyl jako ty, nebyl jsem tak populární a tak chytrý." řekl mi. Cože? Populární? Chytrý? "Cože?" řekl jsem.

"Slyšel jsi" řekl mi a měl se k odchodu. Ale já ho chytil za ruku. "Nikam nejdeš, jak to myslíš" zeptal jsem se. "No tak jak jsem to řekl, máma to říkala" řekl mi a pokrčil rameny.

"Tohle říkala máma? Ale na mě byla vždycky hodná" řekl jsem. "Jo na tebe" řekl a odešel do pokoje. Já se poté vzpamatoval a šel za ním, seděl na posteli a koukal do mobilu. "Proč jsi mi to neřekl?" zeptal jsme se. Najednou jsme měl vztek.

"A co by se změnilo?" zeptal se. "Hodně, mohl jsem si s nimi promluvit" řekl jsem. "A co by jsi jim asi řekl?. Hm? Hele prosím vás přestaňte mlátit Martinuse, on za nic nemůže. To tak, nic by se nezměnilo" řekl naštvaně.

"Ty všechno vidíš černě" rozchodil jsem rukama. "Ono to totiž jinak vidět nejde" řekl. "Ale jde, jen ty nechceš" řekl jsem mu. "No tak třeba nechci, nejsem jako ostatní. Prožil jsem si toho už dost, a nepotřebuji aby mě ještě poučovat můj bratr" řekl mi.

Já už se neudržel a jednu mu vrazil. Pak když jsem se uklidnil, kouknul jsem se na něj. Mal v očích slzy a vypadal vyděšeně. Já si až pak uvědomil co jsem udělal. "Martinusi promiň" řekl jsem a šel k němu. On se ale odsunul.

"Nepřibližuje se ke mě" řekl a sunul se ke zdi. "Martinusi mě to ujelo, promiň. Neumím ovládat vztek" řekl jsem a seděl si k němu. On se mi hned rozbrečel na rameně. Já ho objal a utěšoval.

"Marcusi, bereš ty léky?" zeptal se mě když se uklidnil. "Neboj, vezmu si je" řekl jsem a pohladil ho po tváři.