The world is not perfect (Marcus&Martinus)

Odmlouvání

Martinus-vzpomínky

"Jsi tak neschopný, neumíš nic udělat pořádně. Jsi jen omyl, neměl jsi se vůbec narodit" křičela na mě má matka. "No neměl, nemusel bych žít s takovou odpornou ženskou. A ještě v jednom domě!" zařval jsem a na to mi jedna přistála. "Nebudeš na mě takhle mluvit, jsi jen ubohý spratek co pořád kňoura. Vzchop se buď chlap, ale to ty neumíš" řekla a zasmála se.

"Umím být lepší než jsi ty, to umí každý. Ty jsi jen ubohá žena co neumí nic víc, než mlátit vlastní dítě" řekl jsem. "Nemusela bych tě mlátit, kdyby jsi byl víc jako Marcus. On je úžasný a ty jsi jen přítěž. Pro všechny. Jsi nic, jen špína." řekla. Bolelo to, ale na tak to co mi dělají.

"Nemůžu být dokonalý, nejsem jako on. Nejsem tak populární, ale jsem člověk. Lidská bytost" řekl jsem a odešel. Už jsem na ni neměl nervy.

V tom jsem se probudil, slzy mi tekly proudem a nešly zastavit. Kouknul jsem se na hodiny, byla jedna hodina ráno. "No super" řekl jsem si a jen tak seděl. "Co je Martinusi?" zeptal se Marcus, který se před chvilkou probudil.

"Nic, jen zlé vzpomínky" řekl jsem a koukal dál do zdi."Na koho?" zeptal se mě. "Na mámu" řekl jsem, on se zvedl a šel ke mě. "Martinusi, je mi líto že jsem ti nepomohl, nevěděl jsem to. Ale přišlo mi divné že máš všude modřiny a popáleniny. Ale já nevěděl co se děje, promiň mi to" řekl a kouknul se na mě.

"Ty za to nemůžeš" řekl jsem a objal ho. "Ale jo brácha, můžu" řekl. "Hele nechceš jít spát, klidně budu u tebe" řekl mi Marcus a usmál se. "No jestli ti to nevadí, já asi sám neusnu" řekl jsem mu se smíchem.

"Ne pohoda, jinak bych ti to nenabídl" řekl jsem mu. Lehnul jsme si a Marcus si lehl za mě.  "Díky" řekl jsem ještě před tím než jsem usnul.

Taková krátká kapitola, ale alespoň něco ne.