The world is not perfect (Marcus&Martinus)

Odpuštění?

Marcus

Štvu ho už dlouho? Proč mi to neřekl? To jsem tak hrozný bratr? Tohle se mi honilo celou cestu domů. Už toho na něj bylo moc, tak proto na mě vyjel?

"Marcusi jsme tu" řekl mi a já vylezl z taxíku. On ho obešel a šel mi pomoc, ale já nechtěl. Tak jsem si vzal berle a šel k domu. Samozřejmě jsem čekal na Martinuse až mi otevře, no co. Má klíče.

Po chvilce přišel a odemknul. Já tu botu co jsem měl dole kvůli sádře hodil na zem, a po chvilce druhou. Když jsem si sundal botu tak jsem šel po schodkem nahoru. Martinus mi už ani nenabízel pomoc, stejně bych ji nechtěl.

Došel jsem do pokoje a sednul si na postel, po chvilce jsem si lehnul a koukal do stropu. Slyšel jsem jak se dveře k Martinusovi zabouchly. Tak jsem vstal a šel k pianu.

Sednul jsem si a berle dal na zem. Chvíli jsem  přemýšlel co zahraju a pak mě to napadlo. Zahraju, život je těžký. (To jsem si vymyslela, není to žádná písnička).

.................

"Hraješ pořád hezky, tuhle neznám. Tu jsi složil?" zeptal se mě Martinus, který mě pozoroval ode dveří. Jen jsem zakýval na souhlas a zvednul se. Šel jsem si sednout na postel a tam si vzal mobil, projížděl jsem sociální sítě. "Hele Marcusi promin, neměl jsem na tebe takhle vyjet. Už je toho na mě moc. Odpustis mi?" zeptal se s nadějí v očích.

Mám mu odpustit? Je to můj bratr, myslí to se mnou dobře. Vytrpěl si toho už vážně dost, měl bych mu odpustit. Tak jsem kývl na náznak že ano. On se usmál a běžel mě obejmout, až mě povalil na postel.

Tak jsem se zasmál a objal ho, tak dlouho jsem ho chtěl obejmout. "Marcusi to s Adamem se vyřeší. Lukáš nám pomůže, neboj já nedovolím aby ti někdo ublížil. Budeš moc zase mluvit, aniž by ses musel bát že se něco stane." řekl a tisknul mě k sobě. Já se jen usmal.

Takže takhle krátká kapitola. Snad nevadí. Zajímá vás to, co se stane nakonec a jak to dopadne? Snad jo, tak se mějte.