The world is not perfect (Marcus&Martinus)

Komu věříš

Martinus

"Promiň, on je strašně podezíravý člověk" řekl jsem se smíchem. "Jo vidím" řekl mi Lukáš a usmál se. "No a kdy teda pojedeme?" zeptal se mě, a já si na něco vzpomněl. Marcus přece měl horečku, nemůže někam jen tak cestovat. "Hele nešlo by to zítra?" zeptal jsem se.

"Jo jasně, ale proč?" zeptal s mě. "No Marcus měl horečku, tak nechci aby někam chodil dokud nebudu vědět že je na 100% zdravý" řekl jsem a on přikývl. "Nebo počkej, já se na něj jdu kouknout a pak ti řeknu. Počkáš?" zeptal jsem se. "Jo jasně" řekl a posadil se.

Tak jsem vyběhl po schodech a došel k pokoji, máme ho pořád spolu takže. Otevřel jsem pomalu dveře a nakoukl dovnitř. Marcus spal a byl roztomilý, ale něco mumlal. Šel jsem blíž abych ho slyšel. "Jemu nic neuděláš, klidně mě i zabij ale jemu nezkřivíš ani jeden blbý vlásek" řekl. Pak se vymrštil do sedu a koukal kolem sebe.

"Dobrý?" zeptal jsem se a sedl si k němu. On se na mě jen kouknul a vzal si papírek. Něco chvilku psal a pak mi to dal. "Martinusi, jsme bráchové, dvojčata. Musím se tě zeptat. Komu věříš víc? Mě nebo Lukášovi? Já jsem tvůj bratr a jsme spolu od malička, sním se znáš od školky. Tak kdo?" dočetl jsem to a kouknul se na něj.

"Marcusi" řekl jsem a povzdechl si. "Jsi moje dvojče, jasně že ti věřím. Ale tohle je prostě absurdní. On a Adam? Neblázni přece, tohle by neudělal" řekl jsem a usmál se.

On se ale nesmál. Něco napsal na papírek a zvedl se. Potom se na mě smutně kouknul a odešel. Vzal jsem si papírek a kouknul se na něj. "Pokud věříš víc jemu než mě, tak si nemáme o čem povídat (psát)" kouknul jsem na to. Potom jsem si povzdechl.

Omlouvám se za krátkou kapitolu. Ale snad se bude líbit.