The world is not perfect (Marcus&Martinus)

Strach

Martinus

Vzbudil mě hluk, jako by někdo dole chodil. Venku ale ještě byla tma, tak jsme se kouknul na mobil. Byly dvě hodiny. Už dávno jsem taky nebyl v Marcusově obětí, byl ke mě otočný zády.

Pomalu jsem se zvedl z postele a šel ke dveřím, kroky pořád byly slyšet. Tak jsem se oklepal, ne zimou ale strachem. Potichu jsem otevřel dveře a vyšel na chodbu.

Dveře jsem nechal pootevřené a šel ke schodům. Pomalu, ale vážně pomalu jsem šel dolů. Když jsem byl na posledním shodě, uslyšel jsem zvuky z kuchyně

Pomalu jsem se tam rozešel. Když jsem byl v kuchyni u stolu tak jsem uviděl postavu. "Halo" zkusil jsem. Postava se pomalu přibližovala a už byla u mě. Já couval a narazil.

"Martinusi" řekla. Já se lekl a zavadil nohou o židli. Spadl jsem a hlavou praštil o zem. "Martinusi" slyšel jsem ale pak byla tma.

.......

"Já nechtěla aby se lekl" slyšel jsem. "To je v pohodě, snad se brzy probudí" řekl někdo. Já se ale zase ocitl ve tmě.

....

"Martinusi" slyšel jsem. "Martinusi no tak" řekl a ucítil jsem na tváři bolest. Pomalu jsem otevřel oči a viděl Marcuse. "No konečně, co jsi zase dělal" zasmál se. Ale mě do smíchu nebylo. Bolela mě hlava.

Pomalu jde se zvedl. "Hele pomalu, byla to pořádná rána" řekl a sedl si vedle mě. "Co se stalo? Kolik je hodin?" zajímalo mě.

"No ty jsi spadl v kuchyni, zakopl jsi o židli. Jo a jsou 4 hodiny " řekl. "Ráno?" zeptal jsem se. "Jo ráno" řekl.

"Hele Martinusi promiň, já se byla napít a pak jsi přišel ty a no, promiň" řekla. "To je dobrý" řekl jsem. "Hele tak jdeme zase spát ne?" zeptal jsem se.

"No můžeme, ale ty budeš spát u mě, pohlídám si tě"  řekl a já vstal. Ale zamotala se mi hlava, tak jsem se chytl opěrky křesla. "Hele co je?" strachovat se brácha. "Nic, jen mě bolí hlava" řekl jsem a chytl se za ní, teď mě bolela dost.

"Pojď, lehneš si a ráno uvidíme" řekl a vzal mě do náruče. Já u něj asi usnul. Pak jsem jen cítil že mě položil do něčeho měkkého.