KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

3. Plavba domů

Nepřekvapilo mě, když jsem v patách měla hned několik stráží. Přeci jen, právě jsem zabila korunního prince. Tak když si dovoluje...

Po jedné větvi jsem se vyhoupla na strom a vylezla co nejvýše, abych se schovala možným útokům luky či magií.

Když ani jedno nepřicházelo, po větvi jsem se rozeběhla a přeskočila na svůj strom, v jehož koruně jsem popadla všechny své věci a s tyčí v ruce přeskakovala dál.

Stráže na zemi mě pronásledovali, ale cesta v korunách je prostě rychlejší. Zvlášť když se zde vyznám.

***

Odpoutala jsem svou skromnou loď a vyplula z hlubin kanálu na čiré moře.

Ztratit se stráži nebylo tak těžké a dostat se ke kanálům ještě lehčí.

Teď už jen plout pár dní po Nitrofském moři směr východ, možná jemně na sever, a dostanu se do Elendrie. Při troše štěstí přímo do Stella Lux.

Natáhla jsem plachtu a nechala vítr unášet mě správným směrem. Teda doufám, mé schopnosti námořnictví nejsou ani zdaleka tak dobré jako ty bojové. Většinou se řídím spíše intuicí a svým skvěle vyvinutým orientačním smyslem.

Zalezla jsem do své skromné kajuty a plášť hodila přes židli. Opasek jsem odepnula a také přistál na židli. Prostě jednoduše, zbavila jsem se všech zbraní kromě dýk v botách. Dokonce i své nátepníky jsem sundala a shemag nechala volně na krku.

Až teď jsem si všimla nového tetování, které mi přibylo na předloktí. Proto mě pálilo, princ mi tam před jeho smrtí vytvořil můj znak. Chytré, ale jestli to nestihl princezně říct, tak zbytečné.

Tetování mám už tak dost. Černé linie se táhnou od mého zátylku, na kterém je spirála, po celých zádech až po má stehna. Zdědila jsem ho po matce a připomíná blesky. Nikdy mi neprozradila, co vlastně znamená, ale vím, že ostatní démoni ho nemají. Jen její rodina, o které toho vím stejně málo.

Ležela jsem na své skromné posteli a nechala temnotu tancovat okolo mé ruky. Nejmocnějších a nejnebezpečnější zbraň, která své majitele lehce polapí a zničí. Přesně něco pro mě.

Vlny s lodí házely ze strany na stranu a mně hrozil brzký pád. Přesto jsem musela jít nahlédnout na západ slunce. Západ slunce na moři je ještě větší nádhera, zvlášť když je jasno.

Zkontrolovala jsem kurz podle hvězd a plachtu nasměřovala přesněji. Svatá Riothel, prosím, ochraňuj mě při mé cestě do mé domoviny. Nikdy nezjistím, jestli nám bohové opravdu naslouchají, ale jestli ano, tak menší prosba k bohyni vod, cesty a mořeplavců neuškodí. I kdyby neexistovali, mně to dá pocit jistoty.

Zalezla jsem zpět do kajuty, lehla si na postel, přikryla se dekou a kožešinou a po dlouhé době usnula.

***

K dnešnímu večeru bych už měla doplout ke Stella Lux. Tři dny plavby po otevřeném moři vyčerpají, zvlášť při malých zásobách pitné vody a jídla.

Na druhou stranu, nezastihla mě žádná bouře, moře bylo poměrně klidné a vítr foukal do plachet. Možná bohové vážně naslouchají...

Shlédla jsem dolů na hladinu moře a jako vždy obdivovala tu její průzračnost. Oproti ostatním mořím, obzvlášť Keiryinu, je Nitrofské opravdu světle modré a vidíte až do hlubin.

Keiryino moře je přesný opak. Samá bouře, vysoké vlny a sotva vidíte pod hladinu. Dobrovolně se po něm nikdo neplaví a já se vůbec nedivím.

A ano, jmenuje se podle Keiry. Ne podle mě, ale podle dávné vůdkyně elfů, která vyhrála bitvu proti dračím lidem a démonům právě na tomto moři. Využila jeho sílu a společně se svou silou světla a přírody a dalšími elfy zvítězila.

Přesně podle této ženy mě pojmenovala matka. Já ale na rozdíl od tamté Keiry nezvítězím v žádné bitvě, já jsem známá jen jako Temný stín, kterého identita nikdy nebude odhalena. Takže jsem prostě jen obyčejná dcera vůdce Elendrie a kříženec elfa a démona. Kříženec světla a temnoty.

Nitrofské moře je pojmenováno po Nitrofovi, dávnému mocnému vládci Magia. Zvítězil v mnoha bitvách a dobyl mnohá území. Proto taky Magio má hned tři ostrovy, které dříve patřily Populusu či Parvusu. Taky zneškodnil všechny elfy, kteří Magio okupovali. Vztahy mezi námi se nikdy nesrovnali.

Nitrof se natolik proslavil, že se po něm nejmenuje jen moře, ale i Nitrofská jezera, Nitrofské hory či řeka Nitrofa, která právě v Nitrofských horách pramení. Má i svou katedrálu v Magnificentii.

Přestala jsem rozmýšlet o dějinách a zeměpisu a vrátila se do reality. Do reality, ve které se schylovalo k bouři. Možná když si pohnu, bouře mě nezastihne. To já ale bohužel neovlivním a prosit nejvyššího boha Teorathsana, aby bouři odvolal, by postrádalo smysl. Teorathsan nikdy nevyslyšel ničí prosby, spíše udělal přesný opak.

V kajutě jsem si připravila vyhřívaný kabát s kožešinou. Kdybych náhodou mrzla, plášť by mě určitě nezahřál. Ale zase neříkám, že nevydržím extrémní chlad. I na ten jsem byla trénována v I'Nithijských horách. Když ale můžu být v teple, nebudu vzdorovat.

Nějakou dobu jsem jen přemýšlela nad mým návratem a vhodným místem, kam jsem se pro ostatní mohla vypravit. Jen můj polorodý bratr Dorian ví, že jsem Temný stín. Řekla jsem mu to, protože jsem potřebovala krytí. No, v deseti letech se sama krýt budu opravdu těžko a on je přece jen o pět let starší. A navíc mu otec důvěřuje a já taky. Mně nikdo nedůvěřoval už od tří let a dělali jen dobře... Prý matku nezapřu. To ale ani Dorian tu svou, krásu zdědil po ní.

V dáli jsem spatřila pevninu. Elendria. Už jsem blízko. To ale taky ta bouře. A slunce se už taky blíží za horizont. Závod o čas.

Teď by se mi hodilo, aby mě příroda kdysi přijala. Jednoduše bych rozproudila větry a popohnala plachty. Nebo bych vytvořila vlny, které by mě ke břehu dostaly samy.

Slunce zapadlo za horizont a jako by přesně to byl povel pro bouři. Spustil se prudký déšť, na obloze zářily blesky, zvedal se vítr a v normálně klidném moři se začaly tvořit velké, nebezpečné vlny. To by loďka mohla vydržet...

S kabátem a kožešinou jsem vylezla z kajuty a začala hýbat s plachtou podle potřeby. Jestli se dostanu do Elendrie, bude to zázrak. Takovou bouři jsem ještě nezažila a že jsem jich za těch devět let neustálýho putování zažila dost.

Probudila jsem tu temnotu v sobě a ta začala tancovat okolo mě. Část jsem nechala splynout s vodou kolem mé lodi a částí jsem vedla nápor na plachtu.

Temnotou ve vodě se mi podařilo část moře okolo mírně zklidnit a temnotou u plachty jsem naopak zrychlila. Tohle jsem dělala jen v krajních situacích, protože to bylo velice náročné a vyčerpávající a mnoha démonů by už dávno odpadlo.

Avšak se mi povedlo doplout až do klidnějších vod u Stella Lux. Město vystavěné v kmenech a korunách githorského, pro všechny ale I'Nithijského, lesa. Githory jsou ty největší, sto až dvě stě metrů, nejobjemnější a nejpevnější stromy, které se na Casaně najdou. Rostou jen v Elendrii a Alisu a kvůli jejich tvrdosti a neuvěřitelné odolnosti je po jejich dřevu vysoká poptávka. Z tohoto dřeva je i má tyč, luk a šípy. Luk s šípy ale většinou nikam netahám, celkem překáží.

Doplula jsem až do menšího přístavu vedle delty I'Nithie a svou loď přidělala řetězem k jednomu z kůlů.

Konečně doma.