KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

57. Přírodní pokoj

Oba jsme sklonili hlavu na pozdrav a oni nám to s úctou oplatili. Všimla jsem si pohledů dvou sester, Ghani a Teyi, které vrhají na Fiara, ten jim ale takový pohled neoplácel. Třetí, nejstarší sestra, Sylai, měla pohled kamenný. Právě Sylai si měla brát George, Fiarova bratra a člověka, kterýho jsem chladnokrevně zabila. Potom tu byl ještě nejmladší syn, Fenryn Ëneghen, který byl myslí úplně mimo.

„Srdečně vás zde vítáme, Vaše Veličenstva. Doufáme, že následující dny strávíte v klidu a pokoji a odnesete si jen to dobré,“ promluvila Geysha, manželka vůdce. To po ní měly všechny děti vlasy stříbrné jak paprsky měsíce. Oči ale měly po otci, oranžové jako karneol.

„Děkujeme, že zde můžeme ty následující dny strávit,“ odvětil Fiar klidným hlasem, ale já vycítila, že vevnitř právě probíhá ukrutná bouře.

„Egnar vás odvede do vašich pokojů. Byli bychom moc rádi, kdybyste se k nám připojili na večeři. I na tu vás Egnar vyzvedne,“ promluvila opět Geysha. Já si ale až teď všimla potlačovaných úsměvů od všech jejích dětí, které byly směřované mým směrem. A já už se bála, že si mě nepamatují.

„Děkujeme,“ opět odvětil Fiar a oba jsme se nechali vést Egnarem do našeho pokoje.

Po dřevěných schodech jsme scházeli patro za patrem, až jsme se zastavili 7 pater pod sálem. Egnar nás provedl uličkou porostlou hladkými mechy, květinami a dalšími křovinami. Na podlaze široké chodby byl položen hladký zelený koberec. Zastavili jsme se až před kulatými dveřmi, kterých rám byl porostlý dalšími květinami. Oproti mně se křovin moc nezbavovali.

„Tady je váš pokoj. Vaše věci už tam jsou, takže se zabydlete a já vás potom vyzvednu,“ řekl Egnar a otevřel dveře. Fiar ihned vešel a já, než jsem také vešla, si povšimla Egnarova mrknutí. Teď je otázkou, co bude znamenat.

Zavřela jsem za sebou dveře a otočila se k pokoji. Obří místnost, pochopitelně ze dřeva, a na druhé straně od dveří obří okno. Nebo spíš otevřená místnost jako balkon, kterou oddělovaly dřevěné sloupy. Na tom balkonu bylo mnoho květin a křovin jako všude v githoru, ale zde byly i sedačky, které, jak vím moc dobře, jsou ty nejpohodlnější, jaké můžou existovat.

Celý pokoj byl také zarostlý, ale krásně upravený. Dvojlůžková postel u zdi naproti balkonu, která měla nebesa z různých liján a květin. Vedle té byly z obou stran noční stolky a z mé strany i knihovnička. Dvě obří skříně byly vedle průchodu na balkon a po celém pokoji byly nahodile police. Pod jednou byl velký stůl a 2 židle. Na druhé straně zase byla kamna, která hořela nekonečným ohněm, který se nerozhoří mimo ně. U těch byla další sedačka a 2 křesla, nečekaně v zelené barvě. A za výklenkem, který dopřával aspoň trochu soukromí, se nacházely teplé proudy vytékající z githoru. Nebyla to nějak hluboká tůňka, ale vody bylo dostatek a neustále přitékala z menších vodopádů. Zároveň ale i odtékala. Nepochybně to zde bylo porostlé dalšími květinami a lijánami.

„Elfové jsou více spjatí s přírodou, že? Jestli to tady vypadá takhle,“ podíval se mi do očí, „bojím se, jak to bude vypadat u vás.“

„Už jsi u nás byl. Při tvé poslední návštěvě jsem zemřela,“ založila jsem si ruce na hrudi. „Já si nikdy na kytičky a stromečky a keříky nepotrpěla, jediná věc, která je v mém pokoji podobná, je to dřevo.“

Na to nijak nereagoval a hodil sebou na postel. Já přešla k těm nejpohodlnějším pohovkám na světě, kterým se nemohly žádné rovnat, a hodila sebou na jednu na balkoně. Vítr si mi pohrával s vlasy a do nosu mi vodil nejrůznější vůně všech květin. Při jedné jsem se ale zarazila. Voněla až podezřele povědomě, jako bych ji už dávno znala. A tak jsem tu vůni následovala. Byla mnohem jasnější každým mým krokem, až jsem stála před tmavě modrým květem velkým jako má dlaň. Ribuza zákeřná. Rostla jen v Alisu, Enderii a vzácně po jiných částech Elendrie. Její okvětní plátky byly léčivé, byla to jedna z nejléčivějších rostlin, ale její trny vypouštěly látku, která kohokoli do pár minut usmrtí. Vzácně proti jejímu vlastnímu jedu pomohou její okvětní plátky. Nejčastěji se jed používá na hroty šípů, kopí a někdy i na meče.

Přistoupila jsem k ní blíž a plně nasála její vůni. Není divu, že mi je tak povědomá. Mé elfí smysly ji cítí celou dobu, co jsem v blízkosti Fiara. Je to Fiarova vůně. Společně s vůní deště. Mírně jsem se nad tím pousmála a hlavu nepatrně naklonila k Fiarovi, který dál nehybně ležel na posteli a hleděl do stropu. „Co je?“ zavrčel na mě, aniž by ke mně vrhl jediný pohled.

„Co tě tak naštvalo tentokrát?“ Byla to zbytečná otázka, protože odpověď znám, ale přesto jsem to chtěla od něj slyšet. Kroky s jistotou kočkovité šelmy jsem se vrátila do pokoje a sedla si do křesla u kamen. Ruce jsem si založila na hrudi a měřila si ho pohledem.

„Stojí za to vůbec odpovídat?“ vrhl na mě chladný pohled a v očích se mu zračil tichý hněv. V něm momentálně probíhala bouře a bylo by moudré ho nepokoušet, ale já deštíčky ráda.

„Páni, ty vážně žárlíš,“ sladce jsem se usmála, čímž jsem si od něj vysloužila ještě děsivější pohled. „S Egnarem jsme jen přátelé, nemáš se čeho bát,“ dodala jsem nakonec a obrátila svou pozornost k ohni v kamnech. Hořel poklidně a zahříval celou místnost, ale když rázem nabral na objemu a začal různě tancovat, pochopila jsem, kdo za to může. Fiar svou magii, krom teleportace, ukazoval jen málokdy. Nevím, jestli mi tolik nevěří, což by dělal jen dobře, nebo ji chová jako své tajemství před všemi, ale jeho moc rozhodně za pozornost stojí. Možná bych měla po příjezdu do Magia vyhledat jistého obchodníka s informacemi a vyžádat si poznatky o magii mého manžela výměnnou za polohu dalších dvou cechů. Samozřejmě bych Fiarovi mohla vlézt do hlavy, ale dokud si nejsem jistá, že by to nedokázal odhalit, nemůžu to riskovat. Už teď riskuji, když před ním procházím stíny.

„Mně je Egnar ukradenej. Dělej si, co chceš,“ otočil hlavu zpět ke stropu. Z jeho hlasu se nedalo vyčíst, jestli to tak vážně myslí, nebo ne, ale podle jeho nálady se dá usoudit, že mu Egnar ukradený není a že mě rozhodně nenechá si dělat, co chci.

„Tak si buď naštvanej, ale nemáš k tomu důvod.“ Ani nevím, proč bych se před ním měla obhajovat. I kdybych s Egnarem něco měla, mohlo by mu to být vzhledem k jeho pověsti jedno. „Já se jdu umýt a doufám, že až vylezu, bude se s tebou dát aspoň trochu normálně bavit.“ Vstala jsem z křesla, ze skříně vytáhla čisté hnědé kalhoty, svou oblíbenou béžovou košili a čistou spodní vrstvu a následně jsem zmizela za výklenkem u malých vodopádu a průzračné horké vody.

Sundala jsem ze sebe všechno oblečení a zalehla do té horké vody. Vyřezávané koryto tůňky bylo uhlazené a pohodlně se v něm leželo. Pára se vznášela nad vodou a nějakým zázrakem neunikala mimo výklenek. Avšak na mě padala únava a přestože nás brzo čekala večeře, nechala jsem se horkou vodou ukolébat.

Probudil mě sladký dotek rtů na mém čele a hlas, který říkal: „Za chvíli je večeře.“ Otevřela jsem oči a spatřila Fiara, jak klečí vedle koryta a pozoruje mě. Vztek očividně vyprchal a teď ho nahradila něha, i když nevím, z jakého důvodu.

„Nemám hlad,“ odvětila jsem a obrátila se směrem k němu. Lokty jsem měla položené na kraji koryta a hlavu na nich.

„Nemusíme se tam zdržovat. Jen se najíme a půjdeme zpátky.“ Mně ani tolik nejde o to, že tam budeme s dalšími vílami, v jejich společnosti mi je dobře, ale ani trochu se mi nechce z té vody.

„Tak běž a nech mě se oblíct,“ řekla jsem a pokynula mu rukou pryč. On se ale jen pousmál a naklonil se ke mně blíž.

„Nemusím nikam chodit. A ty se nemáš za co stydět.“ Jeho úsměv se přetvořil do úšklebku, já ho probodla pohledem. Přesto jsem ale vstala a namířila si to rovnou k osušce a svému oblečení. Neunikl mi jeho překvapený pohled, ale ten hned nato zmizel a nahradil ho hlad. To už jsem ale na sebe navlíkala svou spodní vrstvu a zbytek oblečení.

Když jsem se na něj opět otočila, pořád tam byl ten hlad a ta touha. „Večeře, ne?“  ušklíbla jsem se a odkráčela do pokoje. Jako na zavolanou někdo zabouchal na dveře a já je větrem otevřela.

„Je čas na večeři,“ promluvil Egnar a pokývl na pozdrav k Fiarovi. Na mě se jen pousmál.

„Právě včas,“ odvětila jsem a vyšla směrem ke dveřím. S každým krokem mě do zad udeřil můj mokrý cop a smáčel mou košili. Moment nato už jsem však žádnou vodu necítila a kolem mě se vznášela pára. Fiar za mnou se šklebil, což mi postačilo jako vysvětlení.

Takže jsme společně následovali Egnara po schodech do výšin, dokud jsme nedošli až do samotné koruny.