KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

78. Neočekávaný návštěvník

Pohled třetí osoby
Už zde byl nějakou dobu. To poznal. Jak dlouho ale netušil. Z rozvržení jídla, které mu nosili, se nedalo nic poznat. Moc ani nechtěl to poznat. Byl mimo. Byl mimo a jen to ho chránilo před tou bolestí, kterou mu způsobovali.

Když nebyl připoután ke svému stolu, mučili ho. Mučili ho hrůznými způsoby. Ani u Keiry nespatřil takové nástroje.

Přesto nevydal ani hlásku.

Zaslechl rachocení klíče v zámku a následně ho zahalilo světlo. Renönin byl jediný, kdo ho navštěvoval. Většinou ho chtěl odtáhnou na své další hračky.

„Moji špehové mi oznámili, že se v Nigredu zjevil Temný stín,“ řekl s tichým opovržením. „Pravděpodobně se tě pokusí zachránit.“

„Zabije mě před vašima očima,“ zachraptěl v odpověď. Doteď si nebyl jistý, jestli by upřednostnil Temný stín před Renöninem a Lindrönem.

Tiše se uchechtl. „Málem jsem zapomněl, že dosud nevíš, kdo to je. Zajímalo by mě, jestli jsi vážně takový idiot, nebo si to pouze nechceš přiznat.“

Fiar tiše zavrčel. „To vaše tetování... Vaše rodina i Levina s Keirou.“

„No, aspoň něco,“ křivě se usmál. „Rád bych byl u toho, když všechno odhalíš, ale bohužel. Než tě Temný stín najde, aspoň si užiju trochu zábavy.“

Renönin přistoupil k němu a ruku mu přiložil ke spánku. Fiar nemohl nic dělat, když se mu ta nejčernější temnota opřela do mysli a zbavila ho všeho. Nic nevnímal, nic necítil.

Renönin mu ukazoval Keiřinu smrt. Pořád dokola. A to bylo poprvé, kdy Fiar křičel.

***

Dobu poté, co mu Renönin ukazoval Keiřinu smrt, ho opět pohltila samota. Nevěděl, jestli je radši.

V hlavě ale pořád slyšel, jak si pro něj měla přijít Temný stín. Raději by zemřel zde.

Věděl, že chvílemi spal. Opět viděl Keiru. Jeho magie, která každým dnem sílila, mu pořád našeptávala. Hlasitěji a hlasitěji. Jako by cítila, že se někdo blíží. Že naděje se blíží.

Tu možnost však hned zavrhl, když temnota v místnosti zhoustla a nenápadnou škvírou mezi dveřmi proklouzl něčí stín. Temnější než jakákoli temnota.

Potlačil výkřik, když se před ním zjevila osoba v černém plášti opásaná zbraněmi. Sledovala ho. Pod kápi jí neviděl, ale poznal to. Jeho magie se zachvěla. Vzrušením.

„Očekávala jsem to horší,“ pronesla chladným hlasem.

„Poslali tě mě zabít?“ zeptal se.

„Nemyslíš si, že kdybych k nim patřila, mé vraždy by vypadaly o něco jinak?“ přistoupila k němu a dýkou přesekla všechno železo, které ho drželo. „To však neznamená, že tě nezabiju, jak se odsud dostaneme.“

„Jak jsi to železo přesekla?“ zeptal se poněkud zděšeně. Přímo před očima mu přesekla železo dýkou.

„Stejně jako Keira přesekla mou dýkou tvé okovy, když jsem tě mučila já. A teď vstávej, nehodlám tu být o nic dýl,“ řekla. Kupodivu se jeho magie nezmítala, když ho její temnota postavila na nohy. Jindy trpěl už jen při doteku temnoty. Teď ale nic.

Temný stín ho nepouštěla, když ho protáhla tou škvírou. Byl nic, byl všechno, když se spojil s temnotou. Dokázal by se dostat kamkoli. A ten opojný pocit nevymaže z paměti ještě hodnou dobu.