KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

62. Au

Pohled Keiry
Nevšímala jsem si ničeho. Nevnímala jsem hlad, žízeň ani vyčerpání. Vše jsem přehlížela, když jsem opustila náš pokoj. Pořád jsem viděla ten Fiarův výraz, než odletěl na Riekovi. A teď ten výraz, když jsem řekla, co jsem řekla. Lámalo mi to srdce. Lámalo mi to mé srdce z kamene a ledu, když jsem mu to musela říct. Nechci, aby kvůli mně trpěl. Ať si radši přetrpí tu bolest teď a potom je navždy v bezpečí.

Musím zjistit, kdo nás prozradil. Kdo démonům řekl o našem výletu. Na výčitky budu mít čas později, teď mám ale pouze dnešek a část zítřku, abych na to přišla.

„Nemusíš se namáhat,“ zazněl za mnou dívčí hlas. Nemusela jsem se ani otáčet a věděla jsem, že patří Sylai. Nepřekvapilo mě, že mi viděla do mysli. Mezi vílami se říkávalo, že ji požehnala bohyně Gehenia  jasnozřivostí a možností nahlédnout člověku do mysli. Nepodařilo by se jí to, kdybych svou mysl v náporu toho všeho nepřestala krýt. Proto jsem to hned napravila.

„Budeme to probírat na chodbě?“ nadzvedla jsem obočí. Ona mi rukou pokynula a já ji následovala až do jejího pokoje. Panovala zde tma a chlad, jediné světlo zde tvořilo světlo zapadajícího slunce. „To ty jsi démonům řekla, že tam budem,“ prolomila jsem ticho.

„Ano. Ale nevědí, že jsem to byla já,“ odvětila nicneříkajícím tónem. Sylai byla o 6 let starší než já, přesto jsem si s ní vždy rozuměla nejvíc. Proto mě, ačkoli jsem to věděla, jen co mě zastihla na chodbě, toto přiznání zasáhlo.

„Můžou to zjistit,“ namítala jsem stejným tónem.

„Ale nezjistí,“ otočila se ke mně a pokynula mi, ať se posadím. Já však zůstávala stát.

„Proč?“ byla jediná otázka, které odpovědi jsem se bála.

„Vím, co jsi zač, Keiro, a co jsi udělala,“ odpověděla nakřáplým hlasem. „Když někomu vezmeš život, zastavíš se vůbec nad tím, jaké to bude mít následky pro ostatní? Kolik lidí bude trpět za své blízké, které zabila vražedkyně zaslepená pomstou?“ V očích se jí leskly slzy, avšak mluvila klidně.

„George zemřít neměl-“

„Já nemluvím jen o Georgi. Zabila jsi stovky, možná tisíce nevinných lidí, jen kvůli pitomý pomstě. A teď si ještě vládneš zemi, které občany vraždíš.“ V jejím hlase nezazněl ani náznak závisti vůči mé koruně. Byl tam jen vztek a smutek.

„Nemáš nejmenší tušení, co všechno jsem si zažila a co pořád zažívám. Co všechno jsem udělala a jak jsem za to zaplatila.“

„Nehraj si přede mnou na chudinku,“ zavrčela.

„Nemáš nejmenší tušení-“ zarazila jsem se, když jsem spatřila kov projet mým hrudníkem. Otočila jsem hlavu přes rameno a spatřila větev, jak drží onen meč. Vrátila jsem se pohledem k Sylai, která onu větev ovládala. Vytáhla meč z mé hrudi a já dopadla na kolena, zatímco má temně rudá krev vytékala z mé hrudi.

Sylai přistoupila ke mně a zvedla mou umírající maličkost na křeslo postavené naproti zapadajícímu slunci. Sylai se postavila naproti mně a upřela na mě ty oči v barvě karneolu. „Nechtěla jsem tě zabít, ale obávám se, že to je to jediné, co pro tebe můžu udělat. Už se nikdy neuvidíme, Temný stíne. Sbohem.“

Nedokázala jsem si přebrat význam jejích slov a mlčky hleděla, jak slunce zapadá a s ním pohasíná i můj život. Temnota v mém nitru mě nedokázala léčit dostatečně rychle. Čepel sice minula srdce, avšak rána byla moc hluboká. Nedokázala jsem sesbírat zbytek svých sil, abych prošla stíny, abych vyslala sebemenší signál. Nikdy bych nečekala, že Temný stín čeká takhle bídný konec. Doufala jsem, že nezemře, a když zemře, tak to bude smrt, o které se bude zpívat za dlouhých nocích při ohni po další stovky let. Místo toho však sedím na křesle a přihlížím, jak poslední paprsek slunce zapadl za obzor, s nímž skončil i můj život.