KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

67. Rozhovor pod svitem hvězd

Damian ležel už kompletně vyléčený připoután ke stolu. Nechala jsem ho tam, abych si i já mohla odpočinout. Jeho léčení mi dalo práci, ale mrtvého jsem ho nechtěla.

Když jsem vyšla z poslední mučírny, která byla ze všech nejvýš, zamkla jsem padací dveře a narychlo se umyla ve vodě. Nad mučírnou jsem nechala naschvál několik vodopádů a koryt. Mohla jsem se zde po mučení umýt a zároveň zurčení vody přehlušovalo křik, který sem občas mohl dolehnout. Takhle jsem tomu předešla.

Vystoupala jsem zbylých 25 pater a zastavila se až v mém pokoji. Fiar seděl na posteli a koukal do země. „Řekla jsi, že ty mučírny nepoužiješ,“ řekl tiše.

„Ty pořád věříš čemukoli, co vzejde z mých úst?“ zeptala jsem se jako odpověď. „Řekla jsem ti, že mám tajemství. Ty mučírny jsem použila, několikrát. A udělala jsem i horší věci,“ dodala jsem.

„Žije?“ zeptal se. Neodvážil se na mě ani pohlédnout. Jak by taky někdo dokázal pohlédnout na zrůdu jako já?

„A bude žít. Je to syn kapitána stráží, musím ho nechat žít,“ odpověděla jsem.

„Ví, že jsi to udělala ty,“ podotkl.

„Sledoval mě. Chtěla jsem, aby věděl, že jsem to byla já.“ Já. Ne Temný stín, ale já.

„Proč jsi to udělala?“ otočil se na mě a pohlédl mi do očí. Nebyl v nich vztek, smutek ani zášť. Nedokázala jsem přesně určit, co v nich bylo.

„Pokusil se tě zabít,“ odvětila jsem tiše. „Jdu nahoru,“ dodala jsem, protože mi bylo jasný, že teď potřebuje být sám, aby si to přebral.

Vylezla jsem po schodech a zaklapla za sebou padací dveře. Po dlouhé větvi jsem vystoupala až k vyhloubené plošince, kde jsem si nechala roztahovací pohovku a stůl, abych se sem mohla občas zašít. Teď se mi to náramně hodilo. Stačilo jen pohovku oprášit a roztáhnout. Potom jsem jen ležela, naslouchala skučení větru a hleděla vzhůru. K listům a hvězdám, které odsud šly vidět.

Zaslechla jsem i známé kroky, které se ke mně přibližovaly. Ačkoli se návštěvník snažil být tichý, mé uši ho zaslechly už když přeskočil několik větví, aby se sem dostal. „Nepočínáš si zrovna neslyšně, bratře,“ řekla jsem, když stál pár stop od pohovky.

„Bavil jsem se s Damianem a on dostal náladu tě navštívit. Vzhledem k tomu, že se nevrátil, Fiar v tvým pokoji leží a kouká do stropu a ty jsi tady, obávám se, že jsi opět zabloudila do hlubin svého githoru,“ řekl rovnou a opřel se o opěrku pohovky. Oči se mu leskly hněvem a zároveň zvídavostí. Dost ho zajímalo, co mě přimělo zmrzačit svého někdejšího milence. „Cos mu udělala? A jak dlouho jsi ho nechala trpět?“

„3 hodiny, déle to nedával. Já navíc nejsem tak blbá, abych nechala zahynout syna kapitána stráží,“ odvětila jsem a zvedla pohled zpět ke hvězdám. Dorian tiše vyčkával na odpověď na svou druhou otázku a bál se. Bál se toho, co jsem byla schopna udělat někomu, ke komu jsem něco cítila. Minimálně v jeho očích, v realitě ve mně nebyl ždibec citu. „Křeslo,“ vydechla jsem a dále si na něj nedovolila podívat.

„Křeslo jsi používala jen sotva. Co sakra musel udělat, abys ho použila na něj?“ zeptal se. Neobtěžoval se zakrýt to znepokojení ve svém hlase.

„Křeslo jsem často používala jako předehru. Dokázala jsem poté pokračovat s ještě horším mučením. Stále dokola. Mučit, léčit. Damiana jsem ale posadila na křeslo, dopřála mu muka a pak vyléčeného připoutala ke stolu.“ V hlavě mi pořád zněl jeho křik. Viděla jsem jeho slzy a slyšela jeho prosby. Prosby o smrt.

„Kdysi jsi neměla aspekt světla, jak jsi je ksakru léčila?“ ptal se dál. Nikdy nenavštívil mé mučírny, když jsem si tam někoho přivedla. Nikdy neviděl, co všechno jsem schopná udělat.

„Stará řeč dokáže dost zázraků, když se správně použije,“ zamumlala jsem. „Ale pravda, se světlem je to snazší. I když to o dost víc vyčerpává,“ dodala jsem.

„Proč jsi ho mučila? Jaký byl za tím důvod? Nikdy jsi necítila potřebu mu ublížit, v podstatě jsi ho chránila. Co tě přimělo na něj použít křeslo?“

„Chtěl zabít Fiara, Doriane. Přišel ke mně, když jsem se zrovna myla. Měl různý kecy o tom, jak jsem ho snadno vyměnila a podobně. Když mě chytil, ať už to mělo účel jakýkoli, Fiar mu vrazil pěstí. Jelikož Fiar dočasně přišel o svou magii, nedokázal se bránit, když mu Damian vysával vzduch z plic.“ Pořád jsem viděla i Fiara, jak se zoufale snaží nadechnout. Nevím, jestli jsem se zachovala správně. Zasloužil si Damian to mučení? Ano, pokusil se zabít mého manžela. Přesto jsem ale pořád cítila, že jsem ho možná nemusela potrestat tak krutě.

Chvíli jsme oba byli mlčky a já si dovolila se podívat na bratra. Přemýšlel. Přemýšlel nad tím samým. Zároveň jsem mu v očích vyčetla otázku. „V Oculusu jsem zemřela. Fiar mě za cenu své magie oživil.“ Už se chtěl ptát dál, ale to jsem ho zastavila: „Víc ti toho neřeknu, nesnaž se.“

Dorian se postavil a upřeně se mi zahleděl do očí. Byl to úplně jiný pohled, než na který jsem u něj byla zvyklá. Nebyl na mě naštvaný, znal mě dost na to, aby věděl, že to nemá smysl. Přesto v něm právě probíhala bouře. „Řekni mi,“ pověděl tiše, „co k Fiarovi skutečně cítíš?“

Mé zamrkání bylo jediný náznak překvapení. Tuhle otázku jsem od něj nečekala. Ani to, s jakým klidem to pronesl. Nezmohla jsem se na slovo. Nevěděla jsem, co bych měla odpovědět.

Dorianův koutek úst se pozvedl do mírného úsměvu. „Vypadá to, že tvůj plán selhal,“ řekl, než se vytratil mezi listí a větve.

Dlouho jsem hleděla směrem, kam odešel, a přemítala nad jeho slovy. Měl pravdu. Plán selhal. Mohla jsem Fiara nechat zemřít a nemít žádný postih, přesto jsem ho zachránila. Zachránila jsem někoho, koho jsem toužila ještě před několika týdny zabít. A mučila toho, kdo se ho zabít pokusil. Nevím, jakého člověka to ze mě dělá.

Přestože jsem věděla, že 2 Stíny mě momentálně pozorují a zbylé 4 hlídají Fiara, nedokázala jsem v klidu usnout. Postrádala jsem Fiarovu přítomnost. To teplo jeho těla a jeho hřejivé objetí. Věděla jsem, že jsme v bezpečí, přesto jsem chtěla jít za ním a zůstat tam. Zůstat a dohlížet na něj sama, abych měla jistotu, že se mu nikdo nepokusí ublížit. Potřebovala jsem jít za ním a říct mu to. Říct mu, že bych nesnesla, kdyby se mu něco stalo. Kdybych jen přihlížela, jak ho Damian zabíjí, a neudělala bych nic.

Přesto jsem zůstala ležet na rozkládací pohovce a hleděla na hvězdy, než se svět pohroužil do šera a pár minut nato začalo vycházet slunce. Pořád jsem jen hleděla tou škvírou mezi listy na nebe a uvědomila si, jaký štěstí by svět měl, kdybych se nikdy nenarodila.