KŘÍŽENEC Světla a Temnoty

25. Leona a Temný stín

„Už chápu, proč tě baví zabíjet,“ uchechtla se Hertia, když probodla poslední stráž. Bylo to tu jak na jatkách. Samá krev, těla a občas i nějaké orgány. „Proč jsi vlastně začala?“ zeptala se najednou a já sebou trochu cukla.

„Tady ti to říkat nebudu. Počkej si do hradu,“ odpověděla jsem stroze a krví nakreslila svou značku na zem. Potom jsem jen prošla stíny do hradu a Hertia mě následovala.

Ložnicí se ozval hlasitý řev Leony, když nás spatřila. „No do prdele. Pomoc!“ zařvala a já ji temnotou zacpala pusu a znemožnila chodit. S Hertiou jsme shodily kápě a v jejich očích se zjevilo ještě větší zděšení. Jsme si to vážně načasovaly...

„Hej, klid. Možná jsem celá od krve, v obleku Temnýho stínu a plně ozbrojená, ale pořád jsem ta stejná Keira, kterou znáš. Takže, teď tě pustím a jestli začneš ječet nebo zdrhat, budeš moje další oběť ty, jasný?“ promluvila jsem až děsivě klidně a pustila ji. Přinejhorším ji na místě zabiju, i když bych toho potom litovala.

„Ty... Ty jsi Temný stín,“ dostala ze sebe pořád dost vyděšená. Ještě aby vyděšená nebyla.

„Očividně,“ hořce jsem se uchechtla. Hertia si stála v pozadí a nevypadala, že by se k tomu chtěla nějak vyjadřovat.

„Jsi vrah,“ podotkla už trochu klidněji.

„Jo. A jestli se to někdo dozví, zabiju všechny, kdo to ví. Takže o tom radši pomlč,“ nezakryla jsem výhružku v mém hlase. „Pořád jsem ta stejná Keira. Nemusíš se mě bát, bez důvodu nemám v plánu zabít nikoho na hradě a už vůbec ne tebe,“ dodala jsem klidnějším a přátelštějším tónem. Tohle je přesně důvod, proč jsem nechtěla, aby to věděla.

„Řekla jsi, že chceš zabít Jeho Výsost. Ten je na hradu taky,“ podotkla celkem podstatný fakt. Ale na zabití Jeho Výsosti důvod mám.

„Chtěla jsem ho jen vyděsit,“ vymluvila jsem se. Ano, vyděšení byla jedna z věcí, proč jsem to tomu klukovi řekla, ale hlavní cíl byl pořád Fiara zabít.

„Zabilas i prince George, proč bych měla věřit, že ho chceš jen vyděsit?“ zvýšila na mě hlas. No, strach ji opustil rychle.

„Já George zabít nechtěla. Myslíš, že jsem si chtěla vzít Fiara? Kdybych mohla, nechala bych ho žít. Ale on odhalil, že Temný stín je dívka a ještě mi vytvořil mou značku na předloktí. Nemohla jsem to tak nechat, ale taky se mi to dost vymstilo,“ odůvodnila jsem jednu z mnoha vražd, které jsem spáchala. „Teď už běž, dneska už nic nepotřebuju. A opovaž se to někomu říct,“ varovala jsem ji a ona vysprintovala z pokoje.

„No, jsme celkem v prdeli,“ ulevila si Hertia a odešla do koupelny jako první. Já se posadila na zem a čekala, než konečně vypadne a budu se moct umýt já.

Naštěstí ta chvíle nastala rychle a já vklouzla do koupelny. Oblečení jsem nechala ve studené vodě v umyvadle a já si vlezla do vany. Umyla jsem se úplně celá a především vlasy. Nezbyla na mně jediná šmouha od krve.

V noční košili jsem se vrátila do ložnice a zalehla do postele. To pohodlí, které jsem zde oproti kulečníku měla a to teplo, které mi deka dopřávala bylo úžasný.

„Proč jsi teda začala zabíjet?“ prolomila ticho Hertia. Povzdechla jsem si. Vážně jsem si nechtěla vylívat srdíčko a obzvlášť ne jí. Možná je napůl bohyně a můj dávný příbuzný, ale já na rodinný pokec nikdy nebyla.

„Když se mě v 5 letech Fiar s jeho bandou shodili do I'Nithiy, já se neuměla bránit. Ne jinak než temnotou a tu jsem použít nesměla, jinak bych se prozradila a tím i naši rodinu. Pomocí jejich magie mě utopili a když jsi mě zachránila, věděla jsem, že už se takhle nikdy nechci cítit. Tak bezbranná. Začala jsem teda trénovat, matka s otcem mě v tom podporovali a v 10 letech jsem poprvý vyjela do Magia. Dostala jsem se až do Tifi a já, malá holčička zahalená v černém plášti ozbrojená až po uši, smočila půdu lidskou krví. V tu chvíli jsem se cítila tak mocná, tak nezastavitelná... Když někomu vezmeš život a nikdo tě nedokáže zastavit, přeroste to v závislost. A když se proslavíš po celým světě, už není důvod přestávat,“ dokončila jsem svou řeč o začátcích Temného stínu a ona mlčela. Nevěděla, jak by na to měla reagovat a já to plně chápala. „A proč zrovna Magio? Asi jsem se prostě chtěla jen pomstít. Fiar ve mně zabil tu malou holčičku, která běhávala po nocích za svatojánskými muškami a užívala si každé sekundy svého života. To Fiar ze mě udělal vraha, za což jsem mu neskonale vděčná... Ale pořád mě zabil a když za to nezaplatí on, tak aspoň jeho lid,“ skončila jsem úplně a vynořila se ze svých vzpomínek na vyčerpávající trénink plný bolesti a utrpení. Přesto jsem o tom mluvila klidně a bez projevení jakékoli emoce. „Sledovalas mě od 5 let, to jsi to nevěděla?“ zeptala jsem se nakonec.

„Pozorovala jsem, ale do hlavy jsem ti nelezla,“ odpověděla taky bez náznaku jediné emoce, ale v hlavě jí to určitě šrotovalo. „A ty myslíš, že se ti uleví, když zabiješ Fiara?“

Trochu jsem se zapřemýšlela. Tahle otázka mě zarazila. Nikdy mě nenapadlo, že bych tohle řešila. „To nevím. Možná jo, možná ne, ale nehodlám od toho ustoupit.“